Námestie

Mířila jsem klidným krokem ulicemi Amegakure až sem, spolu se svým doprovodem, který se skládal z jedné dívky a chlapce. Šla jsem uprostřed nich a bez výrazu s nimi něco probírala. "Doufám, že to zařídíte až se vzdálím z vesnice. Ráda bych to tu našla tak jak to opustím." Zakončila jsem konverzaci a mlčky šla dál. Klan Yuki se dokonce i tady v Amegakure dokázal prosadit a vyšplhat se na vysoké příčky a to jsem hodlala udržet. Když už nic jiného. Ucítila jsem známou hořkost a bodnutí u srdce. Na mém výrazu se ale nic nezměnilo, k čemu by to bylo...
K čemu je vůbec ukazovat co člověk cítí. Nikomu to neprospěje. Já jsem musela být silná za všechny, kteří už to nedokázali. Zastavila jsem se svým doprovodem u jednoho ze stánku, který byl na kraji náměstí. Mlčky jsem k ženě u stánku natáhla ruku a nechala si do dlaně vložit malou lahvičku. Pohrála jsem si s ní prsty a vložila do kapsy odkud jsem na oplátku vytáhla pár peněz a dala je ženě.
"Za týden." Utrousila jsem a šla pryč.

"Už ani nevím, vlastně teď jsem odpočívala v tom parku." na poznámku předtím jsem raději nereagovala. Až se Raizou vrátí dostane čočky.
"co ty děláš když zrovna nepapíruješ?" oplatila jsem mu stejnou otázku a u stánku jsem si koupila jedno zelené jablko a hned jsem se do něj pustila.

"Já odpočívám prací, co je na tom špatného?" ušklíbla jsem se, horké prameny dlouho jsem v nich také nebyla a spánek, ani jsem se sama nemohla rozhodnout zda jsem unavená či ne.

"Nebyla jsem tu nikdy v horkých pramenech." řekla a dojedla jablko ohryzek jsem nechala v ruce zkrystalizovat a po lusknutí i prasknout, takže z něj zbyl je prach. Jsem ekologická nedělám zde žádný nepořádek

"No já nevím, sice jsem řekla že si beru volno, ale služba ochranky nikdy nekončí." zarazila jsem se. I když to byla ostuda žít v Amegakure a nebýt na všech jejích místech.

Usmála jsem se. Možná jindy a vyrazila jsem směr kancelář Amekageho.

Znuděně jsem se courala ulicemi sem a tam. Tohle jsem dělala už nějaký ten den, z nějakého důvodu jsem si nemohla najít zábavu, která by mě zabavila na delší dobu. Čhe..nikdo mi neřekl, že žít ve vesnici bude tak nudné. Tam venku se každý den něco dělo ale tady je to pořád stejné. Zastavila jsme se u nějakého domu a opřela se o zeď. S otráveným a možná i lehce naštvaným výrazem jsem sledovala lidi u stánků a založila si ruce na prsou. Posledních pár dní jsem přemýšlela nad tím, že bych zase vyrazila pryč ale zatím jsem to ještě neudělala. Vlastně jsme se tomu teď vyhýbala abych nemusela zkoumat důvod proč tu vlastně ještě pořád trčím.

Dostal som sa do ulíc, kde už ma žiaden dav našťastie neprepichoval pohľadom a mohol som si teda už kráčať bez toho, aby som bol nútený ignorovať pohľady. Niežeby ma trápili, ale neprišlo mi príjemné, aby ma tak niekto celý čas sledoval. Ruky som strčil do vreciek plášťa a pri chôdzi som podvihol hlavu, aby mi kvapky dopadali do tváre. Bol to akýsi mini-spôsob na osvieženie, hoc som pochyboval, že by mi to malo pomôcť. Preto som to ja po chvíli vzdal a hlavu mierne sklonil, začnúc sa dívať na cestu. Takto, bez väčšieho pozorovania svojho smeru, som sa nakoniec aj priblížil ku námestiu. Ruch asi nebol teraz najvhodnejší na moju náladu, ale ktovie, možno sa tu nájde niečo, čo by ma vytiahlo z myšlienok. A ja som si fest želal, aby sa tak stalo!

Bez výrazu jsem sledovala ženu, která se snažila ukecat prodavače aby jí dal slevu. Nešlo jít...strašně moc pekelně jí to nešlo. Musela jsem se nad tím ušklíbnout, copak neumí využít toho, že je žena? Od kdy dělám dobré skutky? Proběhlo mi hlavou když jsem se odlepila od zdi a šla směrem k nim. Ne, tohle nebyl dobrý skutek. Tohle byl pouze další způsob jak si zvednou už tak vysoké ego. Můj způsob jak se na sekundu zabavit. Zastavila jsem se vedle ženy a tajemně se na prodavače usmála. Byl celkem mladý...o to líp pro mě. Takové je snadné přesvědčit je k něčemu co chcete. "Už to bude?" Obrátila jsme se tentokrát na ženu a nadzvedla obočí, nenechala jsem jí ani nadechnout aby mi odpověděla, protože by to zkazila a pokračovala. "Ty lázně budou za chvíli plné onee-chan." Koukla jsem se zpět na prodavače. "Nechceš se tam za námi stavit?" Vyzývavě jsem cukla obočím a naklonila hlavu na stranu. Naklonila jsem se přes pultík nebo co to bylo k němu a opřela se o něj rukama. "Kolik?" Zašeptala jsem téměř u jeho tváře jelikož necouvl. Po jeho koktavé odpovědi jsem se s úsměvem odtáhla a poklepala ženě na rameno. Podle jejího výrazu slevil celkem o dost. "Skvěle. Přijď pak za námi." Mrkla jsem na něj, otočila se na patě a nechala je tam oba jen tak stát. Už jsem je nepotřebovala. Lehce mi to zlepšilo náladu a tak jsem se rozhlídla po náměstí abych si našla nějakou další oběť. Ah.. Zahlédla jsem Amekageho..došlo mi, že mi neřekl ani jak se jmenuje a jestli řekl tak se mi to podařilo zapomenout. Napadlo mě, že bych si mohla trochu rýpnout do uražené mužské ješitnosti a vydala se přímo k němu. "Krásné počasí na procházku že?" Pronesla jsem ironicky a rty zvlnila do úšklebku.

Nevnímajúc svoje okolie som už len krok po kroku prechádzal námestím, rozmýšľajúc stále nad rovnakými vecami, sem tam nad niečím novým, čo z toho vzišlo. Napokon, veď z toho sa aj tvoril môj nezáujem o okolitý svet. No prišlo aj vytrhnutie z myšlienok, keď ku mne doľahol niečí hlas. Môj prvý dojem bol, že som asi mohol ďakovať.. ja neviem, Jashinovi, že ma niekto odpútal priamo od toho, čo sa dialo v mojej hlave, ale nakoniec sa ten dojem zmenil v taký, že som mal pocit, akoby som skôr bohom niečo dlžil a takto sa mi odplatili. Michiko bola totiž, po tej mojej nečakanej reakcii v prameňoch; kedy som už tiež mal blbú náladu, medzi poslednými osobami, čo som chcel zrejme vidieť. Prižmúril som oči a pozastavil sa, otočiac na ňu svoju bezvýraznú tvár.
"Iste." Odsekol som po chvíľke, načo som sa len znova dal do pomalého kroku. Akoby som naivne čakal, že ju to odoženie, ale jej povahu som už celkom poznal, takže mi bolo velice jasné, že sa to asi nestane. Ale pokus ako pokus, možno ma sama vytočí a nedovolí mi myslieť na to, na čo teraz!

Jeho výraz a odseknutí mi vyčarovalo nečekaný úsměv na tváři. Och tady měl někdo blbou náladičku.. Skvěle. Spokojeně jsem ho sledovala a šla vedle něj s rukama za zády. "Ptát se na to jak se máš by bylo asi marné, jde to vidět ale stejně...Jakpak se máš?" Pronesla jsem sladce a uchechtla se. "Nečekám odpověď." Ujistila jsem ho. "Taky nečekám, že by jsi mi řekl co ti je takže vlastně nečekám žádný rozhovor. Jen mě tu chvíli nech po tvém boku abych se cítila lépe." Vybalila jsem rovnou a spokojeně si povzdechla.

Tentoraz som na ňu tvár neotáčal, ale len zboku na ňu stočil oči. Napriek veciam, čo vravela, sa ma nakoniec aj na náladu spýtala, ale zas ju potom naopak aj zatrhla, keďže odpoveď údajne nečakala. Len som o kúsok podvihol obočie a snažil sa pochopiť, čo chce týmto dosiahnuť, no ale keď ju to pobavilo.. Znova ma ale čosi dnes prekvapilo, teraz jej posledné slová. Nepatrne som privrel oči a pozrel sa zas na cestu pred seba. Aby sa cítila lepšie? Čo sa to so všetkými dnes porobilo? Pokrútil som slabo hlavou a fakt začal myslieť na nejakú chvíľu práve na toto. I keď, ani od jedného z nich to nemuselo nič znamenať.
"Ako chceš.. lepší pocit ale nezaručujem." Zamumlal som a zmiernil teda tempo krokov ešte viac, pretože som bol sám zvyknutý na vlastné. A i tak sa nebolo kam ponáhľať, takže ak už chcela tak vytrvalo zostať pri mne.. nebudem hádam nepriamo zrýchľovať krok, nie?

"Věř mi...už jen z tvého výrazu je mi líp." Pronesla jsem s úšklebkem. Byl jako hotové nebožátko jen ho pohladit a dát mu lízátko. Spokojeně jsem se courala vedle něj a prohlížela si lidi, které jsem minula. Dneska už jsem si ego zvětšovat nemusela, postaral se mi o to mladík u stánku a ten mráček deprese vedle mě se o to postaral v lázních. A pak Law Další úšklebek. Spokojeně jsem si prohrábla cestou vlasy a znova se na něj koukla. "Dobře...takže uletěly ti včely nebo co?" Ozvala jsme se nakonec a nadzvedla obočí. Obvykle mě problémy ostatních nezajímaly ale po tom co jsem si vzpomněla na jistou...věc jsem se prostě zeptala abych se nenudila.

"Aspoň niekomu.." Povzdychol som si a trošku sklonil hlavu, pričom som pohľad zameral na kameň, do ktorého som začal kopať pred seba, aby som to zas mohol opakovať zakaždým, čo sa k nemu znova priblížim. Na moje prekvapenie, keďže vraj rozhovor nečakala, sa ale predsa len ozvala. A druhým prekvapením bolo znenie vety, ktoré tak isto vypovedalo jej predošlé slová. Dvihol som hlavu a pozrel na ňu s výrazom typu "čo vlastne chceš?", zároveň čo som si spravil len krátku pauzu ticha medzi jej otázkou a mojou odpoveďou.
"Jop. Dokopy tri." Odvetil som napokon najjednoduchším spôsobom, ktorý mi v tejto chvíli napadol aj s tým, aby som sa vyhol nejakým priamym odpovediam. Tie som napokon považoval za zbytočné pre spomínanie. Jej to i tak mohlo byť jedno, nie? Sám som už dobre vedel, že ak sa vás ľudia na niečo také pýtajú, väčšina sa len chce potešiť z problémov, aké máte. No a druhá sa maximálne tváriť, že chce pomôcť. Pri Michiko som videl ale maximálne tak prvý dôvod, ktorý mi stačil na to, aby som o svojich veciach mlčal. Nehodlal som jej predsa ešte zlepšovať náladu tým, že jej to poviem. Jo, bolo to iba v tom. Nikdy som nehľadal všetky rôzne dôvody, prečo mlčať - vlastne som vždy vravel všetko na rovinu, ale tuná som to videl ako zbytočne ďalšie utešenie druhej osoby. A takýto skutok patril u mňa na posledné priečky, ak sa teda nerátal.. um.. istý špecifický utešovací systém..

"Wow tak tomu se teda říká velká smůla." nadzvedla jsme obočí a přejela pohledem další osobu, kterou jsem minula. "Na co depkařit kvůli třem včelám? Budou další." Zívla jsem a zvedla ruce nad hlavu. Pořádně jsem se za chůze protáhla a pak je strčila do kapes. Já jsem nebyla žádný odborník na dávání rad a utěšování takže jsem zůstala zase ticho a běhala očima po lidech.

"Je ťažšie než si myslíš nahradiť takú.. včelu.." Zašomral som, posledné slovo vysloviac skôr už len z donútenia tejto témy. V každom prípade, jej rada sa nedala u mňa brať v úvahu. Vedel som, že nič také už ďalšie ani len nemusí prísť, obzvlášť, keď šlo ešte aj o istý prípad spoločného puta a už vôbec som to nevidel tak, že by sa to dalo niečím/niekým iným nahradiť. Ne, to bolo ako stratiť chuť do pitia a nahrádzať to pitím vody. Nebolo to proste to, čo človek fakt chcel!
"Ale oceňujem tvoju, hoc asi zbytočnú, snahu o radu. Tuším ti teraz dlžím ďakovanie." Opäť som zašomral a prekrútil trochu očami. Samozrejme, že som toto povedal iba preto, aby som zmenil tému a neostával pri tom, čo sa začalo. A tiež aby som využil trochu svojej povahy spojenej s iróniou v mojej poslednej vete. Krátko som sa na ňu kukol a všimol si, že sa díva po okolitých ľuďoch. Neviem síce prečo, ale proste som sa na pár sekúnd iba slabo uškrnul. Prišlo mi totiž niečo už fakt vtipné aj napriek všetkému, čo som teraz cítil. Nečudoval by som sa tomu, keby so mnou kráčala len na pútanie pozornosti. Pomyslel som si a znova sa zameral na kameň na zemi, do ktorého som opäť kopol pred seba. Čo predsa mohlo pútať viac pozornosti, než kage s babou po boku? Síce, u mňa to nejako.. bolo už známejšie, ale i tak to stále priťahovalo zakaždým pozornosť.

"Jistě..jistě." Zamumlala jsem. "Asi jsi horší včelař než jsem si myslela." Poznamenala jsem. Mě to nedělalo problémy..někoho jen tak nahradit. Vlastně jsem ve svém životě nedělala nic jiného než všechny nahrazovala. Díky tomuhle jsem znova zabloudila myšlenkami k jedné osobě a zastavila se. "A ku*va." Uniklo mi a paralyzovaná tím co jsem zjistila zadržela dech. Ku*va, ku*va, ku*va! Moje veselá nálada zmizela pryč. Vyděšeně jsem se konečně zase nadechla a měla pocit, že jsem právě viděla nejděsivější nestvůru na světě podle čeho jsem se i tvářila. "Já..sbohem, potřebuju..skleničku." Zamumlala jsem k němu zmateně jakoby ho to zajímalo a vydala se pomalu směrem k baru. "Ne...flaška bude lepší. Jo flašku." Mrmlala jsem si když jsem odcházela a zajela si rukou do vlasů.

Zastavil som a bez slova sa otočil k Michiko, ktorá rovnako zastavila a unikla jej z úst nadávka. Naklonil som hlavu a len ju sledoval. Vyzerala, akoby.. ja neviem.. ani som to nevedel v tejto chvíli k ničomu priradiť. Očividne som už ale nebol jediný, čo prišiel na nejaký problém. Vlastná škodoradosť, že som nebol jediný, ma donútila sa znova na moment uškrnúť, načo len sledovať, ako už Michi dávno kráčala preč. Sám som netušil prečo, ale v tejto chvíli som sa rozhodol vydať za ňou. Mierila do baru, sama povedala, že potrebuje pohárik, takže môj smer bol po dlhej chvíli konečne jasný. Tentoraz bol ale dôvod zas vecou, ktorá zostala otázna.