Blue / ANBU

Přezdívka: Blue
Pohlaví: Muž
Narození: 2.9
Věk: 21
Krevní skupina: AB-
Vesnice: Amegakure no Sato
Klan: --
Hodnost: ANBU
Elementy: Yoton, Futton
Fobie: Trpí klaustrofobií, ale jen v opravdu uzavřených prostorách bez možnosti úniku, jako jsou například zavalené tunely štoly chodby a podobně. Pobyt jen v uzavřené místnosti mu nijak nevadí. Dále má špatný pocit z dětí a moc je rád nemá, protože v přítomnosti většího množství, které pořád mluví a mluví má taky pocit, že nemá kam uniknout a projevuje se částečně jeho klaustrofobie.



Kekkei Genaki: Dalo by se říct, že Blue ovládá dvě Kekkei Genkai a to Yoton a Futton. Yoton je kombinací ohně a zemně, zatímco Futton je kombinací ohně a vody. Yoton je element který umožňuje uživateli vytvářet a používat lávu a Futton je element, který patří k Yotonu, protože vzniká výparami z lávy. Tyto výpary tvoří silné kyseliny. Proto by se Futton dal označit jako element kyseliny, nebo kyselých pár. Láva používaná k technikám Yotonu má teplotu přes dva tisíce stupňů a uhasit jí pomocí Suitonových technik je velice složité a musí se na to použít mnohem složitější techniky vodního elementu. Techniky ranku A a S už nejdou uhasit vůbec. Je možné lávu nechat ztvrdnout na kámen, a ten poté opět poté znovu roztavit na lávu, ale to je velice složité a náročné.

Body:
Taijutsu/Kenjutsu-4,5
Genjutsu-2
Ninjutsu-5
Síla-3
Rychlost-4,5
Inteligence-4



Charakter: Blue je velice zvláštní. Většinou je velice veselí a usměvavý. Je celkem upovídaný a má rád společnost další lidí. Rád provokuje ostatní lidi a přivádí je k šílenství, velice si užívá, když někoho rozčiluje jenom jeho veselost a upovídanost. Mezi jeho neduhy patří kouření a mnoha lidem to vadí, ale on si i tomto našel další věc jak někoho rozčilovat. Ale přes tohle všechno to není žádný hlupák, co všechno odkývá, nebo nic nebere vážně. Pozná, když de o něco důležitého a dokáže velice jasně vyjádřit svůj názor a za ním si stát. Má smysl pro povinnost a zodpovědnost.
Někdy se ale stane, že mu něco přeskočí v hlavě, hlavně když ho někdo doopravdy naštve, nebo při boji na život a na smrt. V tu chvíli mu téměř doslova zkamení srdce. Jeho veselí úsměv vystřídá krveláčný úšklebek, nebo kamenný výraz. V tu chvíli dokáže být i velice krutý pomstychtiví a nepřátelský.

Vzhled: Itami je vysoký 171 centimetrů a váží 70 kilo. Má hodně světlou pokožku, kterou ještě umocňuje jeho tmavé oblečení, které nosí téměř pořád. Charakterizující jsou jeho od narození světle modré vlasy a jantarové oči. Má několik piercingů dva má pod spodním rtem a jeden má nad levým obočím. Nosí šedé tričko s černými lemy na má ramenou kovové plíšky, které fungují jako chrániče proti úderům zbraní. Na rukou nosí černé rukavice a ruce má obvázané obvazy od zápěstí až kousek pod lokty. Kalhoty má taky šedé ale o něco světlejší odstín než je tričko. Kolem jednoho stehna má uvázanou pásku se znakem vesnice a kolem druhého pouzdro na vybavení. Dále nosí vysoké modré boty dosahující skoro až ke kolenům a kolem bot má ještě několik černých, kožených pásků.



Dětskými krůčky, ale přece.
Jednoho dne, kdy v Ame výjimečně nepršelo, ale bylo ohromné horko a dusno, narodil se malý modrooký chlapec, který dostal jméno Itami. Chlapec se narodil do šťastné spořádané rodiny, jejíž kořeny sahali až do teď už zničené Kirigakure no Sato. Oba jeho rodiče byli špičkový ninjové, kteří oddaně sloužili své vesnici.
Chlapec rostl jako z vody a poznával svět kolem sebe. Ze všeho byl velice nadšený a byl pořád veselí. Moc kamarádů neměl, protože většině dětí přišli modré vlasy nenormální a tak se mu radši vyhýbaly. Jak čas plynul, dostal se Itami až do věku kdy se můžou děti přihlásit na akademii a Itemiho rodiče to po jeho žádostech rádi udělali.
Bohužel ani akademie, pro Itamiho nebyla ze začátku jednoduchá a to zase kvůli jeho modrým vlasům. Ze začátku slýchával nadávky jako „modrá hlava“ a podobné. Brzy to ovšem někoho přestalo bavit tak to zkrátili na „modrák“ a nakonec mu začali říkat jednoduše „Blue“, ze všech těchto oslovení byl Itami velice nešťastný, ale nakonec si na poslední variantu zvykl, dokonce se mu časem začala líbit a normálně jí používal. Akademii nakonec dostudoval jako jeden z nejlepších.
Konečně se stal geninem plnohodnotným ninjou, tedy alespoň papírově, každému ihned došlo, že být genin nemá s vysněným životem shinobi moc společného. Naštěstí brzy po zkouškách přemluvil svou matku, aby ho začala učit nějaké techniky jejich Kekkei Genkai, ze začátku byla proti, ale když otec přislíbil, že bude u toho připravený na lékařské jutsu souhlasila. Blue si tyto tréninky oblíbil mnohem víc než plnění hloupých nudných misí. Z toho důvodu se hodně rychle začal zlepšovat a sílit ve všech ohledech. Matka byla velice dobrý učitel, ale ani otec za ní nezahálel a pomáhal Itamimu zdokonalit se v boji z blízka, ovládáni chakry a zvýšení jeho rychlosti.
Blue si ani neuvědomoval, jak rychle plyne čas, když se dostal do kolotoče misí a tréninků, když jednou přišel sensei s tím, že je konečně přihlásil na Chuninské zkoušky. Celý tým byl strašně překvapen, ale vzali to s nadšením. Několik posledních dnů před zkouškou věnoval Itami usilovnému tréninku a přemluvil otce, aby ho naučil zacházet s katanou. V den zkoušky se setkal se zbytkem týmu před velikou budovou a poté vešli dovnitř.

Chuninské zkoušky
Ocitli jsme se v obrovské hale plné lidí, celkem mě překvapilo, kolik geninů země vůbec má. Po pár minutách přišel zkoušející a vysvětlil nám pravidla. Poté začali jeho pomocníci rozdávat testy, byl jsem z toho celkem nervózní, protože jsem nikde neviděl své týmové kolegy. Zadíval jsem se na test a překvapeně jsem otevřel pusu, těm otázkám jsem ani nerozuměl, co po nás vlastně chtějí, natož abych na ně zvládnul odpovědět. Začal jsem usilovně přemýšlet, co mám dělat, až mě napadl šílený plán, ale byla to moje jediná naděje. Rozhlédl jsem se po třídě a pohled mi padl na jednoho člověka, co do testu usilovně psal odpovědi. Pohodlně jsem se posadil a rozhodl jsem se počkat co nejdíl, aby toho tam moje oběť stihla napsat co nejvíc. Když se čas blížil ke konci, vyvolal jsem trochu lávy, obalil jí svůj papír tak, aby jej obepínala vrstva kamene a nemohl shořet. Poté jsem ten papír po zemi co největší rychlostí poslal ke svému cíli. Když jsem byl až u něj, nechal jsem lávu vyletět na stůl pustit můj papír a stejným způsobem chytit ten jeho a poté se vrátit ke mně. Najednou jsem měl před sebou plně popsaný papír až na poslední otázku, kde byla polovina. Spokojeně jsem se usmál, znovu jsem se pohodlně opřel a počkal na zbytek zkoušky. Poté zkoušející vyhlásil konec testu a já se dozvěděl, že celý náš tým postoupil do druhého kola. Objevil se další zkoušející, co nám oznámil, že se druhé kolo bude konat ihned. To jsem opravdu nečekal, ale aspoň to budu mít rychleji hotové.
Druhé kolo se odehrávalo v obrovském lese. Když každý z týmů dostal jeden svitek, ale existovaly dva druhy svitků. Za úkol jsme dostali se dostat do budovy uprostřed lesa s tím, že musíme mít minimálně jeden od každého druhu svitků. Do lesa vyrazil každý tým z jiného místo, aby jsme se nepomlátili hned za bránou. Náš plán bylo zamířit k budově a tam si nějaký tým odchytnout. Cestou jsme potkali jeden tým, který se nás okamžitě vrhnul, naštěstí jsme byli lépe sehraný a druhý tým jsme během chvilky vyřadili, bohužel měli stejný svitek jako mi, proto jsme pokračovali v původním plánu. Při západu slunce prvního dne se nám podařilo dorazit na dohled od budovy. Už jsme se jen skryli a čekali. První tým dorazil během noci, očividně už byli unavení a vyčerpaní po několika bojích a mnohahodinovém cestování bez odpočinku. Přepadnout je pod rouškou tmy nebyl vůbec problém. Když jsme je po krátkém boji prohledávali objevili jsme jim po kapsách tři svitky, jeden byl stejný jako jsme už měli a dva byly právě ty co jsme potřebovali. Vzali jsme všechny a vydali se, co nejrychleji do budovy, protože už jsme si chtěli odpočnout. Když jsme dorazili do budovy, zjistili jsme, že ještě zbývají téměř dva dny do konce zkoušky a jsme v pořádí druhý tým, co do věže dorazil.
Nakonec do věže dorazily ještě tři týmy. Nebylo nás tolik, a proto se nemuseli ani konat ani vyřazovací souboje a rovnou jsme se mohli začít chystat na hlavní finálové boje. Ty se měli konat týden po skončení druhé zkoušky. Celý týden jsem věnoval tréningu boje s katanou a zvýšení své rychlosti. S tréningem mi pomáhal otec, protože Sensei pomáhal holkám a na mě už mu nezbyl čas. Naštěstí můj otec byl více než dostačující náhrada, tak mi to ani nijak nevadilo.
Konečně nastala třetí část zkoušky a já se nemohl dočkat soubojů. Můj první soupeř byl kluk, co používal Suiton. Použil jsem techniku, že jsem po něm vystřelil tři kuličky lávy velikosti golfových míčků. Jeho smůla byla, že špatně odhadl můj element a udělal před sebou vodní stěnu. Sice kuličky uhasil, ale tím to pro něj byla horší. Do hlavy a do břicha mu ohromnou rychlostí narazili dva kameny a třetí ho minul. Po ráně kamenem do hlavy se už nezvedl. Můj druhý soupeř byl uživatel Dotonu, toho jsem se trochu bál, ale nebylo proč, nějakou dobu jsme po sobě používali techniky a vyhýbali se jim, když jsem si všimnul, že jeho techniky co přijdou do kontaktu s mými, se roztaví a zvětší tak mojí techniku. Rychle jsem před sebou utvořil stěnu z lávy a čekal. Jak jsem předpokládal, když na mě používal techniky, stěna stále rostla. Poté jsem už jí jen jako přílivovou vlnu lávy nechal zhroutit směrem k mému soupeři. Můj soupeř to dokonce i přežil, protože se na poslední chvíli stačil nějak obránit, ale schopen boje dál už nebyl. V tomto kole vypadli i obě holky a já už byl v semifinále. Proti mně nastoupil kluk, co používal Raiton hodně kombinovaný s Kenjutsu.
Boj začal a on mi zmizel s očí, byl opravdu rychlí. Rychle jsem před sebou utvořil zeť, ale věděl jsem že mě to neochrání když je jenom z jedné strany. Rychle jsem tasil katanu a čekal kde se objeví. Zautočil na mě zprava a já se musel bránit. Poté začal boj z blízka a já se zvládal jenom bránit. Po čase mě to přestalo bavit a poslal jsem mu do břicha dvě lávové kuličky. Bohužel jak jsem jednou rukou pustil katanu měl jsem v ní mnohem menší oporu a on prorazil mou obranu a zasáhl mě do boku. Oba jsme stáli dívali se na sebe a těžce oddechovali, než se mi podlomili kolena a jemu hned po mě.
Probudil jsem se až v nemocnici o několik dnů později. Chvilku jsem byl pořádně zmatený a nevěděl jsem, co se děje do doby, než přišla sestra a všechno mi vysvětlila. Trochu jsem se uklidnil a zase si lehl, užíval jsem si ten klid po tolika dnech bojů, tréningů a další zátěže. Po nějaké době přišel Sensei. Na tváři měl úsměv a gratuloval mi ke složení zkoušky a hodnosti Chunina. Začal jsem se radovat, ale vydrželo mi to tak vteřinu než mě začal ukrutně bolet zraněný bok.

Ztracen
Mé kolegyně bohužel zkoušky neudělali, proto jsem byl přidělen do jiného týmu. Začali jsme už plnit zajímavější mise. Byly mnohem náročnější, sem tam jsme se dostali i k boji. Konečně začal život shinobi nabýrat můj vysněný obraz.
Jednou jsme dostali misi vystopovat a chytit jednu rodinu zlodějů, co ukradli v Ame nějaké tajné dokumenty. Vyrazili jsme okamžitě po stopách uprchlíků. Pronásledování se hodně protáhlo a mi jsme po stopách cílů dorazili až do země, která patřila pod Yukigakure no Sato. Tam jsme pokračovali v pátrání rozděleně, abychom pokryli větší plochu. Já jsem se vydal do hor, kde podle správ nějací cizinci začali okupovat nějakou horskou chatu. Cestou mě ovšem zastihla silná sněhová bouře a já sešel ze stopy. Našel jsem nějakou jeskyni a pomocí mých schopností se mi jí podařilo vytopit. Rozhodl jsem se tu přečkat bouři. Ta trvala skoro dva dny a mě pomalu začínali docházet zásoby. Potom co skončila bouře jsem se vydal předpokládaným směrem zpátky ale ani po dvou hodinách cesty jsem nenarazil na cestu vesnici, nebo něco podobného. Proto jsem se vrátil do vesnice. V menším lesíku se mi podařilo ulovit králíka, tak jsem měl něco k jídlu. Začal jsem den po dnu prohledávat krajinu všemi směry, ale zatím jsem se nesetkal s úspěchem.
Jednou jsem při svém prozkoumávání našel vyčerpanou sněžnou leopardici na pokraji smrti a u ní tři malá koťata. Jaké bylo moje překvapení, když leopardice promluvila a požádala mě, abych se o její děti postaral. Když jsem souhlasil, ona zemřela. Vzal jsem tři koťata a vrátil jsem se do jeskyně. Moje výpravy jsem na dva měsíce musel omezit, protože jsem se staral o koťata. Když už byli větší mohl jsem v mém pátrání zase pokračovat, ale šlo to pomalu po pěti měsících sem neměl prohledanou ani čtvrtinu okruhu kolem jeskyně do vzdálenosti deset kilometrů.
Seděl jsem v jeskyni, na tváři jsem měl strniště a kolem mě pobíhali tři leopardi skoro už v dospělé velikosti, nedávno se u nich objevila schopnost mluvit stejně jako u jejich matky a oni teď nedokázali být zticha. Zadíval jsem se na jednu stranu jeskyně skoro plnou viditelných a pravidelných rýh, které označovali dobu jakou tu sem. Zadíval jsem se na okraj jeskyně, kde bylo čtrnáct osamocených rýh, které označovali počet měsíců. Zvedl jsem se a vydal jsem se na sever pokračovat v mém pátrání. Po třech hodinách cesty jsem zaslechl nějaký hluk vydal jsem se tím směrem. Po pár minutách jsem uviděl karavanu putující po zafoukané cestě, ale ta cesta tam byla. Rozzářil jsem se štěstím a rozběhl jsem zpátky do jeskyně. Těm třem jsem okamžitě sdělil novinu, že jsem našel cestu pryč. Vši ale okamžitě zesmutněli, protože měli strach, že je opustím, ale to sem neměl v plánu. Dostal jsem nápad jak je vzít s sebou. Sbalil jsem si věci, a vydal jsem se směrem k cestě a poté po ní s leopardy za sebou. Neměli problém mi stačit, protože jak jsem zjistil, tento druh leopardů měl zásobu chakry, proto dokázali mluvit a každí z nich měl ještě jednu specifickou schopnost.
Konečně jsme dorazili k vesnici, byla to jen malinká vesnička, ale i to mi udělalo radost, mé tři společníky jsem raději nechal čekat v lese za vesnicí a vydal se do ní sám. Tam jsem prodal nashromážděné kůže a za peníze nakoupil zásoby, zaplatil jsem si lázně, abych se umyl a koupil velký svitek s psacími potřebami. Když sem všechno měl, vrátil jsem se k leopardům a vysvětlil jim svůj nápad, uzavřít s nimi smlouvu na přivolávání. Všichni souhlasili, a proto jsem se dal do sepisování, nebyl jsem si vůbec jistej jak na to a hodně jsem pátral v paměti. Jako místo odkud je budu přivolávat, jsme zvolili jeskyni, kde jsme spolu rok žili. Svitek byl vytvořen. Poté jsem na něj nakapal trochu krve těch tří a do prvního pole jsem se podepsal svou krví. Zadíval jsem se na ně a v tu chvíli se jeden z nich rozplynul v dýmu. Na nic jsem nečekal a vyzkoušel přivolání. Povedlo se. Poté zmizeli všichni tři a svitek vzali s sebou do jeskyně, aby byl v bezpečí.
Já se vrátil do vesnice, kde jsem se zeptal na cestu kudy bych se mohl dostat na západ. Lidé mi ochotně poradili a ještě mi prodali mapu s kompasem. Bohužel za mé poslední peníze, takže jsem si už nemohl koupit nové oblečení a musel jsem se vydat domu ve většinou ručně dělanám kožešinovém oblečení.

Starý domov, nová funkce
Na cestě jsem strávil další měsíc, než jsem konečně zahládl brány vesnice, skoro po roce a půl. Na první pohled se toho moc nezměnilo. Vydal jsem se rovnou domů, kde jsem se pořádně umyl a převlékl, stačilo, jak na mě koukali lidi, co jsem potkal za tu krátkou cestu, bylo mi jasné, že za Amekagem by mě ani nepustili. Bylo mi divné, že tu rodiče nejsou, ale myslel jsem, že mají na nějakou misi. Poté co jsem se trochu zkulturnil, vydal jsem se do kanceláře hlavy vesnice. Tam jsem vysvětlil celý svůj příběh a poté jsem se dozvěděl, že moji rodiče byli nedávno zabiti. Ta zpráva mě hodně zaskočila. Dostal jsem měsíc volno, abych se dal dohromady a poté očekávat informace, co se mnou bude dál.
Se smrtí rodičů jsem se jakž tak smířil, byl jsem se podívat na jejich hrob uctít jejich památku a pak jsem musel oběhat různé formality, jako přepsání domu a všech účtů na mě a podobně. Když uběhl měsíc od mého návratu objevil se u mě zajímaví muž. A nabídl mi místo u speciálních jednotek ANBU, z důvodu prokázání mích schopností na území možného nepřítele. Koukal jsem na něj dost překvapeně, ale nabídku jsem přijal.