Tréningový prostor

Konečně je ten shluk i hluk lidí za mnou, trochu odlehčeně pohlédnu na známé místo. Vše je stejné na první pohled, protože všichni víme, že na cvičišti nic nevydrží věčně. Například minulý týden museli údržbářští shinobi nainstalovat novou plachtu na hlavní stan. Nějaký chytrák si zase musel dokazovat jak je výjimečný se svým katonem, nebo tak nějak. Alespoň že když jdu trénovat, najdu zde dostatek prostoru jen pro sebe. Na nejvzdálenějším, největším a zároveň nejtvrdším zákoutí se zastavím zhruba uprostřed. Pohledem zaznamenám každou prasklinu, kterou mé silné pěsti přikrášlily do zdejší výzdoby.
Pak přijdu k jedné stěně a natáhnu spouštěcí mechanizmus pomocí kunaie. K mému uspokojení na závěr třikrát cvakne, což znamená že starý správce již doplnil vše potřebné a rozbité. Odteď mám třicet sekund. Líně se protáhnu a položím vak s jídlem na zem, po té zamířím na vyznačený kruh zhruba uprostřed. Zde vykročím jednou nohou vpřed a postavím se bokem, napřáhnu paži a druhou svěsím, velmi pomalu přecházím z jednoho zpomaleného pohybu v druhý. Jak hloupé pohyby, kroky a to divadlo. Bystřejší pozorovatel by však pochopil, že jde o speciální nácvik. K plnému pochopení by však byl zapotřebí například byakugan. Během rozcvičky totiž přecházely vlny chakry jako příliv do pěstí i nohou, znovu se stahovaly a přeskupovaly podle potřeby. A pak jakoby na neslyšitelný signál vše ustalo a já zamrzl uprostřed pohybu. Chakra ve mne zhasla jako svíčka, kterou jedním dechem sfouknete a pak zároveň vše ožilo. První vystřelené kunaie ověšené výbušnými lístky, byli pouhým začátkem.

"Pokud Shinobi má svůj důvod stát, pak vše vydrží...máš takový důvod Kene?"

Na vteřinu opět slyšel známý hlas svého zkoušejícího učitele. Aniž by odpověděl či tasil zbraň, zatnul ruce v pěsti a pak přišel výbuch. V lehkém kouři na chvíli zahlédl ramenatou postavu se založenýma rukama, jak se o kus dál opírá zády o stěnu a pouze kývne, dobře ale to není vše.
Další a další kunaie, hvězdice a vržené zbraně. Prudké přikrčení, uhnutí zleva doprava, most a výskok...vyhnul se stejně jako ve vzpomínkách. Systém byl navržený na vysokou úroveň, ale bylo to možné. Pak vyrazili z ničeho nic dvě figuríny a zároveň mé pěsti dopředu a druhá dozadu v rozpažení. Dřevo zapraskalo a dva protivníci byli na třísky.

"Ovšem ne vždy můžeš zůstat na místě, musíš vědět kdy vyrazit vpřed a jednat. Máš dost síly za své cíle bojovat?"

Další otázka která se vynořila z minulosti a zapomnění, noha odražená od země vyrazila v odpověď a mé tělo se pohnulo jako dobře fungující stroj. Vyhýbání, ničení a přesouvání po cvičišti muselo vypadat naprosto chaoticky. Ovšem dobrý stratég by dokázal po kratším pozorování rozeznat pravidelný vzorec. Nejvíce neuvěřitelné bylo, že doposud netasil zbraň. Vše zařídili jeho silné pěsti. Sem tam lehce zazářil chakrou, ale nezastavil se. Až na závěr vyrazilo spousty figurín naráz ze všech stran a obklopili mě. Ovšem v poslední chvíli lehké odražení, nahromadění chakry pro techniku a... dopadnutí do středu. Kousky dřeva se rozlétly do všech stran a poměrně daleko. Narovnám své tělo a rozhlížím se, znovu vidím jak se odlepí od zdi, přijde blíž a položí mi ruku na rameno.

"Dobrá práce, ale musíš se ještě hodně učit...pojď."

Postava s mou šťastnou mladší verzí mizí v dáli...znovu do mých vzpomínek a já se nerad vracím do reality. Tentokrát poprvé nahlas zašeptám.

"One-san..."

Moje smysly mě však po chvíli varují, nejsem zde sám. Pokud mne někdo neviděl, přinejmenším nyní přichází. Za spoušť okolo sebe se nestarám, nejspíš půjde jen o starého správce který mě rád chodívá sem tam navštívit, po mém cvičení. Nebo nějaké jiné zvědavé či vyrušené shinobi. Takovýhle trénink nepatří mezi ty nejtišší a po pravdě, dost slušná práce a žádné viditelné zranění. Nejspíš jsem se přeci jen trochu změnil, od té doby.

Přemýšlím, že by nebylo špatné poobědvat a vydat se zase domů...jen ještě chvíli počkám, i když je to hloupé, pořád doufám že se zde jednoho dne objeví.

Čekání bohužel nikam nevedlo, i když vlastně ano. Můj hlad se ještě zvětšil a nálada klesla přibližně na teplotu okolního prostředí. Atak se konečně mé tělo pohlo a vydalo se k odložené brašně. Cestou jsem sice registroval poflakujícího se shinobiho, ovšem jeho poflakování mě nerušilo a protože si věděl hledět svého za chvíli jsem ho vypustil z podvědomí. Během mého požírání oběda stejně odešel a po pravdě mi ani trochu nechyběl. Vlastně mi zde kromě starých společníků nechyběl nikdo a já svůj nově nabitý klid vítal s otevřenou náručí. Budu zde muset později uklidit, napadlo mě když jsem dojídal poslední kousek.
Zima mi nevadila, tak jsem ještě chvíli poseděl a pak se vydal o dům dál.

přesun