Socha ~ Frozen Love

Seděl jsem na jednom z vyšších domů s výhledem tak akorát na známý monument naší vesnice. S očima upřenýma na samotnou sochu jsem si pokládal několik otázek o její existenci. Já totiž vlastně nevěděl, jak se tu vzala, jak dlouho tu stojí ani jaké legendy se okolo ní tradovaly. Jediné, co mi došlo z chvil, co jsem tu sedával, bylo, že toto místo navštěvují zamilované páry. I teď k večeru jich tu nebylo zrovna málo. Od dětí po staré prarodiče. Pohled na ně by pro mnohé mohl být dojemný, pro jiné smutný až nepříjemný. Já ale nevěděl, co zrovna cítím. Prázdnotu? Možná. V ruce jsem si pohrával s vločkou, kterou jsem dostal darem od Yukikage. Podíval jsem se na ni a pak vzhůru k obloze. "Stále sněží..."

Shaky byl podle všeho v lázních a tam se mi vážně nechtělo, ještě po tom co předvedl v kanceláři.
Proto jsem si pomocí sněhu našla Renjiho a objevila se za ním.
"Neruším?"
Promluvila jsem k němu a dřepla si vedle něj se smlouvou a propiskou v ruce.
"Můj zástupce je indisponovaný a tak bych ráda znala tvůj názor na uzavření mírové smlouvy s Kusagakure."
Rovnou jsem na něj vybalila to kvůli čemu jsem vlastně tady byla a mlčky se zadívala na tu sochu.

Ten klid byl k nezaplacení, toto místo se mi začínalo líbit stále víc a víc. Kdyby nebyla taková zima a nesněžilo, dovedl bych si představit, že bych si tu ustlal a usnul s pohledem na hvězdy. Z ničeho nic se za mnou ozvala Yukikage. Normálně bych se asi lekl, ale její hlas mi zněl tak klidně, že jsem jen stočil hlavu do strany a pohled namířil na ni. Nevědomky jsem se i malinko pousmál. Neměl jsem tušení, proč se tu tak náhle objevila a tak jsem na její první zdvořilou otázku jen zaklepal hlavou. "Nerušíte." Natočil jsem se k ní lépe, abych si ji mohl prohlédnout celou a zároveň si všiml, co drží v rukou. Když jsem stiskl levou ruku, došlo mi, že v stále třímám její vločku. Opatrně jsem ji zandal do náprsní kapsy a opět pohlédl na Yukikage. "Váháte?" nejprve jsem se optal. V prvé řadě mi přišlo zvláštní, že se na podobnou věc ptala zrovna mě a v druhé, že se na to ptala vůbec někoho. Všiml jsem si, jak se zadívala na tu sochu a ze zvědavosti utrousil. "Máte to ráda tohle místo?"

"Chci znát názor i někoho dalšího. Yukigakure nikdy žádné smlouvy neuzavírala tak chci odhadnout jak by na to zareagovali vesničané."
Odpověděla jsem mu a když se zeptal na sochu koukla jsem se jinam.
"Ani ne." Zamumlala jsem, ta socha tu nebyla zas tak dlouho ale už se o ní stačilo vymyslet spousta legend. Jenže jen já jsem věděla, že tohle vůbec není symbol lásky a udivovalo mě, že nikdo nepoznává tvář toho muže...no co aspoň jsem měla o problém méně.
Po chvíli jsem se koukla na Renjiho a mlčky čekala co řekne ohledně té smlouvy.

"Hmm.. Tak velké věci jdou mimo mě. Porovnejte pozitiva a negativa." Odhadoval jsem, že se jedná o smlouvu na způsob mírové. I v takových mohly viset mnohé háčky, jenže ty se také daly lehce napravit, stačilo se ukázat v dominantní pozici a pravidla nastavit podle sebe. Odhadnout, jak by vesničané zareagovali? "Jde pouze o to, jak tuto zprávu o podepsání smlouvy všem podáte. Lidé jsou jako stádo. Pokud z toho bude činit většinově prospěch, tak se setkáte s kladnými ohlasy. Víceméně... Lidé jsou totiž také věčně nespokojení." Podal jsem na to tedy svůj názor. Nebyl jsem si sice jistý, jestli jí v rozhodnutí nějak pomohl, ale víc jsem zmoct nemohl.
Z jejího odvrácení pohledu při položení otázky ohledně tohoto místa se dalo leccos myslet, tón a strohá odpověď, kterou zvolila mi také naznačovala, že toto místo není tak "obyčejné", anebo se úzce spojovala s minulostí Yukikage. Zatímco jsem nad tím přemýšlel, hleděl jsem skoro až tupě do jejího obličeje, jako bych se snažil něco vyčíst.

"Chmm...budu to muset ještě promyslet."Prohrábla jsem si vlnou rukou vlasy.
Přemýšlela jsem jak tu smlouvu ještě upravit aby prospěla více Yuki než Kusa.
Když jsem se koukla zase na něj lehce jsem se ušklíbla. Dalo se lehce odhadnout na co myslí.
"Přemýšlíš proč to místo nemám ráda?"
Koukla jsem se zpět na sochu.

Promyslet si to, byla správná volba, s takovými věcmi se většinou nikam nespěchalo, a tak měla dost času se optat i někoho dalšího. Po odmlce a mém civění přišla její otázka. Podíval jsem se jí do očí a pak následoval její pohled na sochu. "Ano, rád bych to věděl.." odpověděl jsem neutrálně a mírně si protáhl záda.

Uchechtla jsme se, že to vážně přiznal.
"Tahle socha není žádný symbol lásky nebo něco takového. Je tady ze dne kdy jsem vedla povstání." Odmlčela jsme se a sledovala sochu. Pravdu o téhle soše nevěděl nikdo a já zrovna přemýšlela proč bych to měla říct jemu. Nakonec jsem se rozhodla to brát jako další zkoušku. Dala jsem si na jedné straně vlasy za ucho a tentokrát se dívala na sochu pohrdavě. "Je to bývalý Yukikage s nevinnou ženou, kterou si vzal jako rukojmí když mu došla chakra. Obětovala jsem jí pro klan." Promluvila jsem nakonec a dál koukala na sochu.

Nedá se říct, že bych čekal takhle přímou odpověď.
Když spustila, přesunul jsem se pohledem na ni a sledoval její tvář. Ani na chvíli se nepodívala jinam, než na sochu. Upravila si vlasy za jedno ucho a změnila výraz. Vypadalo to, jako by si tu minulost znovu přehrávala v hlavě, přesně onen okamžik, kdy tu někde stála. Jakmile skončila, sklopil jsem oči a na chvíli se odmlčel. Nastala chvíle ticha, kdy každý z nás měl čas na své myšlenky. "Omlouvám se," řekl jsem svým nevýrazným tónem. Omlouval jsem se za to, že jsem jí celou událost nechal prožít znovu. Sám jsem necítil nic, ale její pocity jsem neznal...

"V pořádku.." Pokrčila jsem rameny a ten výraz mi zmizel.
Nestálo mi to zato se zase rozčílit kvůli ubožákovi, který si vzal jako rukojmí nevinnou ženu...i když jsem to byla já, která je odsoudila oba na smrt. Přesunula jsem svůj pohled zase na něj. "Aspoň jsem ukojila tvou zvědavost." Ušklíbla jsem se.

Mrkl jsem zpět na ni a kývl. "Vážím si toho, že jste mi to řekla, děkuji." Upřímně jsem pronesl s malým usměvem. Já nebyl zvídavý, nikdy. Jen v jejím případě to bylo něco jiného. Chtěl jsem ji poznat. Jediná věc mi vadila na chvílích, kdy jsme byli spolu, její oblečení. Vstal jsem, narovnal se a obešel za záda Yukikage. Shodil jsem kabát a přehodil ho přes ni. Pak jsem uhnul pohledem pryč a o krok ustoupil doleva. "Vždy si s vámi přijdu hloupě," postěžoval jsem si na její letní ošacení a po krátké odmlce dodal s pohledem stále kamsi do prázdna. "Vy tedy vůbec necítíte zimu?"

Když vstal natočila jsem hlavu trochu stranou abych aspoň trochu viděla kam jde nebo co dělá a pak se potichu zasmála. "Nejsi jediný.."
No vážně... každý si se mnou připadal blbě a tak na mě vždycky něco hodil.
"Víceméně ne, teda ano ale nevadí mi a beru to jako normální věc takže ne. No blbě se to vysvětluje."
Zamotala jsme se do vlastního vysvětlování.
"A necítím teplo. Jen při hodně, hodně vysoké teplotě."
Vzpomněla jsme si na to jako to Shaky zkoušel a povedlo se mu to.

Jakmile se první větou vyjádřila, trochu jsem se zamračil, ale pak hned jsem tento výraz nechal ztratit. Pootočil hlavu zpět k ní a se zájmem jsem naslouchal jejímu vysvětlování. I když to nebylo zrovna odborně podané, pochopil jsem, jak to myslí, ale nedokázal si takový pocit představit. Proto se to také těžko vysvětlovalo. Přikývl jsem, aby si zbytečně dál nemusela motat hlavu. Nad teplem jsem se na chvíli pozastavil. "Řekl bych, že určitě dokážete pocítit takové teplo, na které není třeba vysoká teplota," pousmál jsem se a zapřemýšlel nad tím, jak je to dlouho, od doby, kdy jsem něco takového cítil.

Tušila jsme jak to myslí a musela jsem se ušklíbnout.
"Nemyslím si."
Zareagovala jsem na to a mlčky přesunula pohled zase na sochu.
"Budu muset jít zařídit ještě nějaké věci."
Zvedla jsem se a podala mu jeho kabát.
"Děkuju, měj se."
Seskočila jsem opět dolů a zmizela.

Už je to dlouho... Ve vlastních myšlenkách jsem se na okamžik zapomněl.
"Na shledanou," zamumlal jsem, při převzetí kabátu. Snad jsem ji neurazil, podrbal jsem se ve vlasech a jen, co zmizela za rohem, jsem seskočil taky. Také jsem si musel něco zařídit, něco osobního. Musel jsem odejít pryč z vesnice, jen já věděl, kde se skrývá cíl mé cesty. S kapucí nasazenou až po obočí jsem prošel okolo sochy a minul ji pohledem, nakonec jsem zmizel ve stínech.

přesun