Renji Hazuki (Legendární šermíř, Jounin)

Jōnin Poèet pøíspìvkù : 25 Join date : 17. 12. 13

Jméno: Renji Hazuki
Věk: 23 let (16.12.)
Klan: -//-
Pohlaví: Muž
Hodnost: Šermíř, Jounin
Podstata: Raiton, Suiton
Původ: Kdesi daleko od Yukigakure
Vesnice: Yukigakure no Sato
Kekkei Genkai: -//-

Charakter:

Popsat Renjiho povahu a charakteristické rysy je více než složité. Už od malička to byl vždy charismatický a vnímavý kluk. Vždy se snažil pomáhat se vším, s čím byl pomoct schopný, a když náhodou schopný nebyl, dělal vše proto, aby se danou věc naučil či vypiloval. Byl kvůli svému přátelskému přístupu milovaný všemi v jeho okolí. Vzorem mu byl jeho otec, od kterého si také přebral jen ty kladné vlastnosti. Pracovitost, vytrvalost, houževnatost, selský rozum a chtíč být užitečný. Takto byl vychován, aby jednou na smrtelné posteli mohl sám sobě říct, že jeho život měl nějaký smysl a něčeho dosáhl. S cíli mířil vysoko, chtěl jednou být opravdový ninja a nejen to, jeho láskou i talentem byl šerm(kenjutsu), a tak snil, že jednou zaujme místo v hitorii jako legendární šermíř.
Jak šel čas a Renji si prošel mnohým, jeho dobrosrdečnost i optimismus se začaly z jeho charakteru vytrácet. Více se uzavřel. Najednou byl necitlivý ke všemu živému. Záleželo mu jen na věcech, ke kterým se striktně fixoval, ať už chtěně nebo nechtěně. Tato část osobnosti v něm zůstala a po dlouhou dobu překrývala tu malého milého kluka. Je něco jako rozdvojená osobnost, ale ta jeho lepší polovina je dušena tou zkaženou. Avšak od svého pobytu v Yukigakure se věci zvolna mění...

Shrnutí bez omáčky okolo:(která je stejně většině neznámá) Empatický, milý, společenský, nápomocný. / Náladový, někdy nepříjemný. / Necitlivý vůči ostatním, rýpavý, nervní. / Nepoddajný.
~(Vůbec se to nijak nevylučuje ˇ^ˇ xD)~

Zajímavosti:
Občas nosí brýle.
Má zjizvená záda.
Tetování "浪人" na levém zápěstí pod obvazem s pečetí na přivolávání.
Nosí na krku přívěšek jeho zesnulé sestry.

Vybavení: Hodně moc věcí zapečetěno v zápěstí. xD + také zapečetitelné Kubikiribōchō

Příběh:

- II(a půl) -

Vítr vanul, pohrával si s jejími vlasy a tiše našeptával události, jež se na tomto místě odehrály.

Stála tam nehybně a koukala na oblohu plnou vycházejících hvězd. Krev hnaná slzami z jejích pronikavých očí jí stékala po tvářích a dopadala postupně na zem. Najednou ucítila stisk na rameni, nejprve sebou ucukla. Pak se ale otočila, věnovala chlapci za ní nevýrazný úsměv a silně ho objala. „Už je po všem," utišil ji a pohladil opatrně po vlasech. "Už ti nikdo neublíží. To slibuji." Chlapec svíral v jedné dlani rámeček s obrázkem šťastné čtyřčlenné rodiny, matky, otce a dvou dětí.
"Já---" povolila objetí a pokusila se mu něco důležitého sdělit. Něco, co měla na srdci.
"Pšt," odtáhl se od ní a přiložil jí prst před rty, "já vím, teď už bude vše jen dobré."
Obrázek zandal do batohu, přehodil přes ni kabát a už navždy odsud odešli.

- II -

Bouchnutí dveří se rozlehlo po celém domě. "Suki?!" zavolal přiopilý chlap a začal se motat po místnosti, která byla vybavena jen starým ošuntělým nábytkem s jídelním stolem uprostřed. V celém bytě bylo ale na druhou stranu perfektně uklizeno. "Tak holka! Ukaž se!"
"Okamžitě sem přijď!" vztekle křikl a netrpělivě se posadil na jednu ze židlí. Byl to tlustý postarší muž. Průměrně vysoký, spíše široký. Nevypadal, že by mu záleželo na hygieně. Kulatý obličej se dvěma bradami, mastné vlasy do culíku, strniště a nabubřelý výraz s občasným úšklebkem, při kterém vždy vycenil zežloutlé zuby. Obyčejné ničím zajímavé onošené oblečení. Nervózně poťukával do stolu a sledoval dveře do druhé místnosti.
Tiše nacupitala mladá drobounká dívka do místnosti. Její tvář byla tak nevinná, andělská dalo by se říci. Růžové sametové rty s nepřetržitě nasazeným úsměvem, který sloužil jako maska před okolním světem a skrýval deprese, kterými si dívka den co den procházela. Měla zářivě modré oči. Málokdo se jí do nich dokázal zahledět, většina hned uhnula pohledem pryč. Zdálo se, jakoby lidem byla schopna doslova vidět do duše. Jakoby poznala jejich pravé „já“, prozřela přes všechny lži a přetvářky. Viděla tu zkaženost. Jediný, kdo s tím problém neměl, byl pouze její bratr. A i on byl jediný, komu se po tolika letech byla také schopna do očí vůbec podívat. Hebké středně dlouhé vlasy zbarvené do různých odstínů šedé až po bílou perfektně ladily k jejímu obvyklému skromnému, ale dobře vypadajícímu šatu. "Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, otče," zašeptala roztřeseným hlasem a sklonila hlavu k zemi. Byla vystrašená.
"To je dost, že jsi tady!" prohlédl si ji a ukázal směrem do kuchyně, "udělej mi ještě něco k jídlu, než půjdu spát."
"Ano, otče," dívka odešla směrem do kuchyně, odkud se za pár chvilek vrátila s palačinkami, které položila muži na stůl. Věděla, že přijde, čekala ho, a tak jídlo už připravila. Vlastně i to byl důvod, proč se předtím ihned neukázala.
"Hmm, posaď se tu se mnou," muž přisunul další židli, chytil dívku za ruku a trhl s ní naproti němu. Dívka reflexivně zavřela oči a vylekaně vydechla. Seděla tam naproti němu zraněná uvnitř s nuceným úsměvem navenek. Jídlo v něm postupně mizelo. Bez slušnosti nebo morálky do sebe cpal jedno sousto za druhým, sotva stíhal polykat. Ústa i ruce měl při prázdném talíři kompletně ulepené od džemu.
"Kde máš bratra?" zamračil se. Moc dobře ale věděl, že v domě není a jsou tu opravdu jen sami dva.
Mladá dívka zvedla pohled na jednu ze starých poliček, na zarámovaný obrázek s naprasklým sklem, na kterém byla ona s chlapcem v jejím věku a pravděpodobně jejich rodiči. "Každou chvilku by tu měl být, práce už mu skončila. Zřejmě se musel zdržet při cestě ~," zamumlala a podívala se mužovým směrem s tím falešným úsměvem a v duchu se modlila, aby se bratr už ukázal. "To je ale zvláštní," muži se na obličeji zjevil nechutný výraz, který byl následován zrovna tak odpuzujícím úšklebkem. "Když tu tedy není, znamená to, že nám nikdo nebrání v tom, abychom si užili společnou chvilku jako taťka s dcerkou, co na to říkáš?" zatímco mluvil, pomalu položil pravou ruku na její stehno a široce se ušklíbl.
Malinko ucukla, ale věděla, že když se bude vzpírat, bude to akorát horší. Kousla se do rtu a z očí jí vytryskly slzy. "Neplač, neplač, víš, že to nemám rád," ublíženě pronesl a směřoval s rukou výš a výš. Stejně tak džem pomalu rozpatlával. Dívka držela, zavřela oči a myšlenkami se odnesla do svého vnitřního světa. Už v místnosti nebyla, tělo bez duše, hadrová panenka. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pak ale ucítila nepříjemnou bolest a najednou jen s těžkostí dýchala. Jakoby se navrátila zpět a uslzené oči otevřela. Muž ji držel pod krkem a tvrdě s ní narazil o zeď. Dívka položila své ruce na jeho předloktí a snažila se sevření povolit. Pokusila se vydat hlásku, ale marně. Zrak se jí začal mlžit, stále plakala, ale přitom na tváři měla konečně upřímný úsměv. Smířila se a přijmula vysvobození. Ruce svěsila. Omlouvám se, Renji, ztratila jsem chuť bojovat, už nechci bojovat. Za okamžik se uvolněně sesunula k zemi a zalapala po dechu. Muže zastavilo ostří chlapce z obrázku. Krev z mužovi roztrhlé hrudi tryskala jako fontána a zbarvila celou stěnu do ruda. Muž se svalil na zem a ještě dlouho se v kaluži krve utápěl v utrpení. Před očima mu proběhl celý život. S posledním výdechem mu po tváři stekla i poslední a zároveň jediná upřímná slza.
Bratr se okamžitě sehnul k jediné osobě, na které mu v životě opravdu záleželo, k jeho malé sestřičce. Se slzami v očích ji vzal do náručí a vynesl ven na lavičku. Byl plný vzteku sám na sebe, nedokázal si to odpustit. Dlouho tam s ní seděl v objetí. Ani jeden neřekl slůvka. K tomu, aby si rozuměli, nebyly potřeba. V tomhle okamžiku úplně stačilo, že tu byl.

- I -

Ne příliš daleko, ale ani ne příliš blízko okolnímu světu se nacházelo drobné rodinné obydlí.

Uprostřed ničeho, s velkou krásnou zahradou plnou všemožných květin a hromadou okrasných třešní, jezírkem a několika skalkami. Ve štěstí zde žila rodina dospělý pár a jejich syn. Společně přitom čekali další přírůstek do rodiny. Otec a syn k sobě měli velice blízko, volné dny trávili spolu, syn vždy za zády otce za každé situace. Učil se od něj, byl trénován a pomáhal, aby jednou mohl být taky tak obdivuhodný. Otec byl velmi zkušený shinobi, který však této činnosti zanechal, protože věřil, že ho rodina potřebuje daleko víc. Byla pro něj vším. Nehledě na to, že matčin zdravotní stav nebyl úplně v pořádku, přišla totiž částečně o zrak. Příčina nebyla nikdy vysvětlena, přišlo to náhle a z ničeho nic. Otec se tedy rozhodl všechny zkušenosti předat synovi, protože to bylo koneckonců to, co uměl nejlépe a čím tak dlouho žil, přičemž zároveň dřel na tom udělat život pro všechny čtyři lepším.
Zanedlouho konečně na svět přišla holčička, která chod rodiny obrátila vzhůru nohama. Přibylo mnoho starostí ale i radostí. Bratr a sestra se najednou stali nerozdělitelně blízkými.
Šťastné roky uplynuly. Když děti trochu odrostly a syn byl schopen postarat se o rodinu, otec byl opět povolán do služby a nakonec i na misi, ze které se nevrátil. Smutek pohltil pozůstalé členy rodiny na dlouhou dobu. Společně se přes to přenesli a pokračovali v žití. Syn trénoval a staral se víc než kdy dřív. Stesk po otci byl pro matku natolik silný, že z obav, že rodina potřebuje někoho, kdo se postará, si našla nového muže. I přes synovi jasné protesty, dcera mezitím jen smutně přihlížela. Ve vztahu mezi matkou a synem to od té doby začalo skřípat. Muž se nastěhoval a začlenil se do rodiny.
Horší časy nastaly. Matčin zdravotní stav se zhoršoval. O zrak přišla úplně a nastaly i další komplikace. Rok pouze ležela na lůžku, ztratila pojem o čase, postupně zapomínala a přišla o jakoukoliv samostatnost. Starala se o ni dcera, zatímco syn pracoval a vydělával na živobytí. Muž zlenivěl, a když mu došlo, jak na tom matka opravdu je, úplně se změnil. Pil čím dál víc, v domácnosti si žil jako pán se svými dvěma služebnými. Po roce matka zemřela. Byla synem pohřbena na vrcholku kopce kousek od domova hned vedle otce.

- III -

Odešli a už nikdy se neohlídli zpět k minulosti. Pokusili se začít znovu, tentokrát opravdu žít. Našli si malinký domek blízko Yukigakure, Suki zůstávala doma a o vše se starala. Renji si našel cestu, jak oběma zajistit velký obnos peněz a takhle po dlouhou dobu fungovali, alespoň se to celé tak snažilo vypadat. Ve skutečnosti to bylo ale trochu jinak.
Suki nikdy nepřestala s depresemi, naopak, zhoršily se a schovávat pod tím falešným úsměvem takové břímě se zdálo stále méně možné. Od doby toho incidentu chtěla už tolikrát ukončit její trápení a konečně se osvobodit. Smířila se s tím už právě tenkrát. Když se „vrátila zpět“, byla hluboko v duši zklamaná, chtěla už konečně odejít.
Renjiho způsob, jak vydělávat spočíval v bolestech mnoha nevinných lidí. Udělal ze sebe žoldáka, přijmul jakoukoliv práci a jeho ruce prolily potoky krve. Nedokázal už cítit nic, jediné, pro co žil, byla jeho sestra, která fakt o jeho žoldáctví netušila, z nějakého důvodu se na jeho práci nikdy neptala. Přesto to možná tušila, jen si nic zlého nechtěla připustit. Žil v naprosté iluzi a byl slepý, slepý si přiznat, že takhle to nemá být. Že něco není v pořádku. Že vězní a je také vězněm svým.
Jednoho dne se odehrávalo stejné divadlo jako obvykle. Renji se chystal vyrazit opět pryč a s věcmi přichystanými se šel rozloučit se Suki. Objal ji a důrazně naznačil, ať je opatrná a zůstane raději jen doma, dokud se on nevrátí. Suki to odkývala a s úsměvy se navzájem zahleděli do očí. Renji se poté obrátil a s posledním rozloučením odešel. Suki se opřela o zeď a pomalu se svezla až k zemi. Okamžitě začala plakat, nemohla uvěřit tomu, co viděla v očích svého milovaného bratra. Co se z něj stalo, z člověka, který byl vždy tak milý k celému světu. To byl ten poslední hřebík…
Když se Renji druhý den navečer vrátil, spatřil svou sestru naloženou ve vaně plné krve s podélnými řeznými ranami na předloktích. Sesypal se, křičel, naříkal a plakal. V rohu se sklopenou hlavou zůstal sedět celou noc. Ráno vstal a sáhl po dopisu, který byl položený na stolku. Uvnitř obálky na papíře stálo.

Omlouvám se, Renji, ztratila jsem chuť bojovat, už nechci bojovat.

...:

Renji byl donucen zase jednou začít od začátku, nastěhoval se do Yukigakure, kde nastoupil do služby. Hrdě převzal jeden z legendárních mečů a tím se mu také splnil alespoň jeden sen.

Techniky:

Sairento Kiringu

D - rank
Kage Shuriken no Jutsu
Shunshin no Jutsu
Kirigakure no Jutsu
C - rank
Suiton: Mizurappa
Mizu Bunshin no Jutsu
Suirō no Jutsu
B - rank
Suiton: Suijinheki
Suiton: Kokuu no Jutsu
Suiton: Bakusui Shōha
Raijū Hashiri no Jutsu
A - rank
Raiton: Sandāboruto
S - rank
Shina no Sesshoku

Body:
• Ninjutsu: 4
• Genjutsu: 2
• Taijutsu: 4,5
• Inteligencia: 3
• Sila: 4,5
• Rýchlosť: 5

POVOLENO