Bar

"A já jsem zase holka." Odsekla jsem pobaveně a po tom co Lucy zase rychle zmizela jsem se narovnala. "A zas o tolik starší být nemůžeš." Ještě jednou jsem se protáhla a zívla. "Takže...je tu nějaký hotel nebo ubytovna?" Prohodila jsem k nim, ano právě jsme se vzbudila ale bolela mě po dlouhé době tak hrozně hlava, že jsem se chtěla už jen válet a umírat. Mohla bych se vetřít k někomu známému jenže hledat je po celé vesnici a bůh ví jestli tu ještě jsou...Moc práce. Když Amekage zjistil kolik má zaplatit chtěla jsme se rychle zdekovat ale rychlé pohyby mi dneska moc nešly.

"Nyah" Spokojeně jsem se usmívala když to nakonec přiznal a podepřela si hlavu rukou. "Mmm a máš tam ty flašky, až mi bude líp tak se ti na ně vrhnu." Zakřenila jsem se ale nezvedala jsem se. "Je to daleko?" Nadzvedla jsem zoufale obočí a zívla. Nechtěla jsem se vláčet přes půlku vesnice, to bych asi nedala.

"Skvěle. Nic víc už vědět nepotřebuji." Zahlásila jsme na to, že tam jsou flašky a je to blízko. S námahou jsem se postavila a zatvářila se bolestně. Auuuuu Povzdechla jsem si a pomalu se protáhla už asi po desáté...ale když člověk usne v té poloze co já tak to je pak síla. "Tak..veď." Zašeptala jsem potichu.

Uchechtla jsem se, jasně že se ho dotknu! Však ono to přejde a večer se bude moct krásně zase pít. Když vyšel ven nasadila jsem si kapucu a koukla se na Amekageho. "Stavte se, všechno mu to vypijeme." Pozvala jsem ho drze k někomu cizímu domů a zakřenila se. Pak jsem si povzdechla a vyšla jsem ven, kde jsem se loudala za Reikinem.

Zaplatil ajsem si svou rundu vzhůru jsem takhle dlouho snad nikdy nebyla. Nechala jsem je pít, potrestají se kocovinou sami, takže mi to mohlo být jedno. Nikdy jsem však nezažila aby se tu tolik pilo. Za vlády Raizoua to takový nebylo. Ale aby se vožral i samotný Amekage jsem považovala za vrchol a ostudu vesnice. Najednou se mi i postesklo po životě u druhé strany. Tam se brali věci aspoň vážně. Postavila jsem se a s chladnými slovy: "Beru si volno." jsem odešla z baru potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu

(přesun)

Mlčky som ostal sedieť a postupne prestávať vnímať. Akosi ma to vnímanie opustilo pri tom, jak som sledoval čoraz viac ľudí, čo sa spolu bavili. Vnímanie sa mi vrátilo snáď až vtedy, čo sa Reikin ku mne prihovoril, za ním Michi a zas Reina. Ale popravde.. mal som ich všetkých teraz na háku. Mohli hovoriť čo chceli. Nezostal tu nikto a neprítomnosť ma neštvala snáď už iba pri tom účte. Zostal som tu tak sedieť a kukať sa na dvere baru. Po chvíli sa ma i barman spýtal, či niečo chcem, ale bez odpovede som len vstal a pobral sa vlastným smerom. Bohvie čo ma to teraz prepadlo a tiež bohvie prečo. No ostal som tu znova sám a to už i bez chuti sa prihovárať ku komukoľvek. I tak som tu už nemal teraz čo robiť. Snáď akurát tak len dúfať, že Reina z nervov nič nikde nespraví.

Vrazila jsme do baru a zastavila se ve dveřích. S kapucí do obličeje jsem tam tak chvíli stála a pak udělala krok dovnitř jako nějaký namakaný maník. To co jsem chtěla se povedlo, celý bar utichl a koukal na mou úžasnou maličkost. Jenže oni čučeli pravděpodobně kvůli tomu, že si říkali co je to tu za idiota. To mě ale netrápilo, stále se zahalenou tváří jsem si odkašlala a podivným krokem se vydala k baru. Když jsem k němu přišla praštila jsem do něj pěstí a strhla si kapuci. "Tak nalejvej a neupejpej se!" Zavelela jsem s úšklebkem a sedla si na stoličku. Tímto mé představení skončilo a to jak na to reagovali mě nezajímalo. Musím se dát do formy. Barman mi opět nalil to co minule a než mohl jít obsloužit další zadržela jsem si ho tam u sebe a vyptávala se na to kolik mu je, jak se jmenuje a tak.

Když se se mnou barman přestal bavit naštvaně jsme se rozhlídla abych našla zdroj důvodu a uviděla Reikina, který si sedl vedle mě. Zamračeně jsem si podepřela hlavu a napila se. "Jistě tati." Pronesla jsem sarkasticky a rozmrzele. Barman vypadal jako fajn chlápek a Reikin mi to přerušil. Ale což...rozdělaného jsem ho už měla. A to jsem si dneska chtěla užít.

Koukla jsem se na něj s výrazem, že právě objevil největší tajemství na světě a s obdivem pomalu přikývla. "Ano svatý a vznešený otče." Odpověděla jsem mu a po další otázce se ušklíbla. "Mooooc vtipné, ale náhodou to bylo hezký." Uznala jsem a napila se. "Chtěla jsem ti to ještě nějak vrátit, ale přešlo mě to. A hlavně by jsi mi to vrátil taky a šlo by to dokola." Zasmála jsem se.

"Nyah...neboj já něco brzo najdu." Mávla jsem rukou a začala si namotávat na prst pramínek vlasů. Když se zmínil o jídle a že nakoupil podivně jsme se zakřenila a tímhle vyrovnal to, že mi odehnal barmana. Najde se někdo jiný. Upřela jsem na něj oči a po jeho otázce pokrčila neurčitě rameny. "Asi mi není předurčenou být koule." Okomentovala jsem to s pobaveným úsměvem. Pak jsem zase mlčela, už při příchodu jsem se shodla na tom, že on i Amekage by stáli za hřích ale šlo by z toho pro mě zbytečně moc problémů. Potřebovala jsem někoho "neznámého" abych pak měla v rámci možností klid. Nespokojeně jsem od něj odvrátila hlavu a napila se. "Máš volno?"

"Jop." Odpověděla jsem prostě a pak se ušklíbla. "A urazila jednu mužskou ješitnost." Dodala jsem a napila se. Když už mi to připomněl chvíli jsem přemýšlela nad tím jak se náš uražený Amekage bude chovat a nakonec jsme to nechala být, nezajímalo mě to. Jen mi tím co udělal pořádně zvedl ego, které jsem měla i tak až do nebes. Spokojeně jsem se mlčky zakřenila a koukla se na něj. "Máš tetování?" Zeptala jsme se naprosto na spontánní otázku a nadzvedla obočí. Já sama jsem jich měla několik viditelných a ještě pár ukrytých.

Po tom co mi odpověděl jsem se pousmála a zadívala se na vystavený alkohol. Byla jsem rozhodnutá, že až si zase bude převlékat tričko kouknu se na tu růži. "Jojo a ještě předpokládám, že jich bude víc." Zazubila jsme se vesele. Bylo to stejné jako s piercingy, když člověk jednou začne...nemůže přestat a to u mě platilo víc jak u kohokoliv jiného. "Ach jo, já jsem tak líný člověk." Povzdechla jsem si. Chtěla jsem si dojít koupit pár věcí ale ta lenost...zvednout se a někam jít...tak daleko.

Stočila jsem pohled za hlasem a lehce nadzvedla obočí, neskrytě jsem ho sjela pohledem a zvláštně se ušklíbla. Že by mě někdo v mých 23 letech nazval dítětem se mi ještě nestalo, ale pokládala jsem to jen za pokus provokace. "Tatínek mě vzal na procházku." Odpověděla jsem mu a napila se. Toho kam jeho pohled směřoval jsem si všimla a ačkoliv by to někoho jiného mohlo urážet mě to bylo jedna...ba naopak. Vypadalo to, že jsem našla toho koho jsem hledala. Koukla jsem se na Reikina abych mu odpověděla na to co chci dělat. "Chtěla jsme se stavit v krámu pro pár věcí. Ale je to moc daleko." Zakřenila jsme se na něj líně.