Trosky Yukigakure no Sato

Upřeně jsem sledovala jak se blížíme, když na mou ledovou ruku položil tu svou na chvíli jsem se na něj koukla a potichu vydechla vzduch který jsem chvíli napjatě zadržovala. Když přistál s mrakem udělala jsem dva nejisté kroky dopředu a stála na sněhu. Po tak dlouhé době jsem okolo sebe měla sníh. Natáhla jsem ruku k obloze ze které se rázem začal snášet sníh, jakmile mi první sněhová vločka dopadla  na nataženou ruku stiskla jsem jí v pěst a stáhla jí opět k tělu. Tahle technika byla podobné té v Ame, díky ní jsem Yuki kontrolovala. Jenže teď nebylo koho kontrolovat, nikdo kromě nás tu široko daleko nebyl. Prázdno..
Vydala jsme se pomalu dál a najednou mě ovládl podezřele ledový klid. Ano, chtěla jsme se sem vrátit už hodně krát. Hned po tom co jsme přišli do Ame, pak po tom co jsme se probudila v nemocnici a za ty dva roky jsem nebyla schopná to ještě udělat. A teď jsem byla tady. Mířila jsem dál k "vesnici" a poupě na mém zápěstí začalo s tichým praskáním ledu rozkvétat.

Propletla jsem se okolo trosek skoro až doprostřed a jakmile jsem se zastavila vše co jsem za celou tu dobu držela někde v hlubinách se prodralo napovrch. Sníh pode mnou se s praskáním měnil na led a pomalu postupoval dál. Tolik lidí. Pootevřela jsem rty a bez výrazu sledovala zamrzlou, zbořenou budovu přede mnou. Tolik životů. Led na mém zápěstí se přestal hýbat, poupě rozkvetlo a odhalilo pečeť. Potichu jsem se uchechtla. Kvůli mě. To já je mám na svědomí. Zvedla jsem hlavu k zatažené obloze, ze které se dál snášely vločky. "Kvůli mě." Moje ledová aura viditelně propletená s chakrou okolo mě vybuchla a led na zemi se prodloužil až na hranici výbuchu. Chakra okolo mě pomalu vířila spolu se sněhem, který padal. Nedokázala jsem ochránit svou vesnici a nedokážu to znova s Ame pokud se něco stane. Techniku na které jsem dělala a kterou jsem použila v poslední bitvě jsem zapomněla. Nemám nic čím bych někoho mohla ochránit. Neskutečným způsobem jsem podceňovala své schopnosti. Co to vůbec vypovídá o Yukikagem, který nedokáže ochránit svůj lid a přežije? Měla jsem tam padnout jako spousta nevinných, padnout za svou vesnici.

Když promluvil připomněl se mi, já tu vlastně nebyla sama. Rychle jsem se na něj otočila a když jsem viděla, že jde blíž udělala jsem krok dozadu. "Nezůstalo mi nic. Nechoď blíž!" křikla jsem a chakra s ledovou aurou okolo mě začala vířit rychleji. "Prosím." Dodala jsem a sklopila pohled ke dlaním. Přestaň! Snažila jsme se dostat to vše pod kontrolu, stát se zase tou nedotknutelnou. Jenže ve skutečnosti jsem byla slabá a dovolila jsem aby tu slabost viděl někdo další. Koukla jsem se na něj a udělala další krok dozadu. Na co jsem myslela když jsem mu dovolila jít se mnou?! Cítila jsem přicházející paniku. To jaká jsem byla celý život bylo k ničemu, dovolila jsem aby se ze mě stalo tohle. Já která jsem ve své vesnici byla známá jako nepřístupná osoba bez slabosti jsem tu teď stála takhle, dovolila jsem aby mě to všechno složilo a rozbilo na kousky.

Pořád jsem couvala a sledovala jak se mi třesou dlaně. Chtěla jsem to zastavit, opravdu chtěla ale měla jsem v sobě bouři pocitů a jelikož má aura reagovala na pocity nešlo to ukočírovat. Když jsem udělala další krok dozadu a zvedla oči k místu kde stál objevil se u mě a objal mě. Rozšířily se mi zděšením zorničky a nastal další výbuch, tentokrát ale okolo nás. Snažila jsem se ho marně odstrčit aby se ode mě dostal dál ale pak mi ruce sklouzly dolů a chakra se vytratila. Stála jsem tam a měla na chvíli v hlavě úplně prázdno. "Omlouvám se." Špitla jsem a třesoucíma rukama ho objala. "Není..ti nic?" Takhle riskovat svůj život když už ho riskoval jednou! Kdyby se mu stalo něco mojí vinou asi bych si vážně už šla hodit provaz.

"Neměl jsi ke mě chodit, sotva jsi se probudil a kdyby.." Zarazila jsem se a nedořekla to, nechtěla jsme to doříct. Dál jsem ho objímala a nejistě se koukla na zasněžené a zamrzlé trosky. Pak jsem si potichu povzdechla a zavřela oči, opřela jsem se čelem o jeho rameno a mlčela. Věděla jsem, že když se mi to povedlo jednou nemusí se mi to povést i po druhé ale cítila jsem se o něco vyrovnaněji. Ano, Yuki byla pryč a byla to obrovská oběť ale nyní tu byla vesnice ve které se národy spojily a žijí spolu po boku. Byla to všechno velká oběť pro mír? Tři vesnice zničené pro to aby se jedna rozrostla a lidé se spojili.

Potichu jsem se uchechtla. "Líto? Je vůbec zázrak, že jsi se po dvou letech probral." Zázrak to byl sakra velký! 2 roky je hrozně dlouhá doba a i ty největší optimisti ztrácely naději. Pak jsme si uvědomila, že ho pořád objímám...musela mu být kosa a já jsem ho teda rozhodně zahřát nedokázala. "Ou...promiň." Odtáhla jsem se aby se mohl aspoň trošičku zahřát a rozhlédla se okolo. Ne že by se mi Ame nelíbila ale tohle bylo prostě něco jiného. Tohle bylo prostředí, které jsem milovala. Zhluboka jsme se nadechla chladného vzduchu a koukla se zpět na něj.

Když jsem zaslechla jak otevírá batoh letmo jsem se otočila. Zase se převlékal, tentokrát jsem se vrátila pohledem zpět k okolí a mlčky počkala dokud nebyl převlečený. Před očima se mi objevila nezbouraná Yuki, to jak to tady vypadalo dřív. Nakonec jsme se na něj zase otočila a pokrčila lehce rameny. "Ještě se nechci vracet, nejsem si tím...jistá." Koukla jsem se na ruku a zatnula jí v pěst. "Po tom všem jsem sem poslala tým aby našel ztracené svitky. Vrátilo se nám toho hodně ale umístění těch nejcennějších vím jen já. Potřebuju se k nim dostat." Koukla jsem se na vysokou horu kde byla zřícenina ledového chrámu.

"Zahřála bych tě...ale víš jak." Pokrčila jsem omluvně rameny a sedla si zase vedle něj. Když zmínil horské lázně mlčela jsem a pohledem zabloudila daleko za vesnici. "Vlastně tu jedny jsou. Nemá tam být co zničeno, protože tam nebyly žádné budovy. Tak když se pak budeš chtít zahřát." Vrátila jsem se pohledem k němu. Pravda ještě jedny byly přímo ve vesnici ale ty byly vytvořeny uměle. Tohle bylo tajemství Yuki. V opuštěné ledové krajině horký pramen, který ani při sebevětším mrazu nezamrzl. "A ano..nahoru."

Stála jsem před troskama chrámu a otočila se na něj. Nebylo co schovávat..teda teď už ne. "Jak chceš. Tam ale asi nebude tolik foukat." Koukla jsem se zpět na chrám. Byl pobořený ale stále tak nějak v rámci možností držel pohromadě. Opatrně jsem vešla dovnitř a povzdechla si. Taková nádhera byla zničená. Tady se pořádal festival, bylo to místo kde bylo stále veselo a bezpečno a teď jsou to jen trosky. Prošla jsem okolo spadaných sloupů a mlčky pokračovala po schodech dolů do podzemí, tedy do hory. Propletla jsme se chodbami a objevila se před obrovskou ledovou stěnou, která tepala chakrou. Přejela jsem po povrchu prstem a pak na ní položila obě dlaně. Potichu jsem si něco šeptala a stěna začala tát. Byla tvořená z ledu který odolával vysokým teplotám a jistila to jedna z mých pečetí. Po chvíli střed roztál úplně a utvořil maličký tunel. Natáhla jsem se a vytáhla pár svitků. Byly to zakázané techniky Yukigakure a silné techniky mého klanu, které jsem chtěla mít pod dohledem.

Stiskla jsem svitky a koukla se na něj. "Můžeme." Promluvila jsem na něj a vymotala se s ním až ven, zpět do větší zimy. "Chceš se jít teda ohřát?" Bylo zbytečné se ptát ale stejně jsem to udělala a sledovala ho. Byl jako zmrzlina, po tomhle asi bude mít zimy až po krk.

Nikdy jsem neviděla takhle zmrzlého člověka, lidi z Yuki si a to zvykli a diplomati se teple oblékali, takže to bylo vlastně poprvé kdy jsem viděla někoho až takhle zmrzlého. "Tak tam.." Ukázala jsem směrem dál za hory a sedla si vedle něj. O pár minut později se pod námi objevil zasněžený les a uprostřed palouček odkud stoupala pára. Přesně tam byl náš horký pramen. Unaveně jsem zívla a když mrak klesl dolů sedla jsem si a svitky dala vedle sebe. Obalila jsem je pro jistotu ledem a koukla se na něj. Nechat tu válet jen tak poklad Yuki bylo nerozvážné.

Sledovala jsem s jakou rychlostí ze sebe opět shodil oblečení a nadzvedla obočí. Ten to snad někde cvičí.. Sledovala jsem jeho uvolněný výraz ve vodě a pak jsem se koukla na oblohu. "Byla to nejklidnější část Yuki." Poznamenala jsem a prohrábla si zamyšleně vlasy. Seděla jsem vedle svitků a mlčky sledovala okolí. Byla tu pohádková atmosféra a klid...jenže ten klid byl teď po celém území.