Shaky
Shinobigashiru
Poèet pøíspìvkù : 62
Join date : 03. 05. 13
 |  Předmět: Shaky Rokogu (Velitel Joninu, Shinobigashiru)  Sun Dec 15, 2013 1:44 pm | |
|
Jméno: Shaky [:Šaky:]
Příjmení: Rokogu
Pohlaví: Muž
Věk: 24
Výška: 180cm
Váha: 65kg
Narození: 21.10
Krevní skupina: A
Hodnost: Velitel Joninu, Shinobigashiru
Původ: Konohagakure no Sato
Podstata: Doton, Suiton
Klan: Rokogu
Kekkei Genkai: Ragykyou
Povaha:
Shaky je velmi velký flegmatik, neřeší moc věcí a dalo by se říct, že mu je hodně věcí celkem jedno. Nedá se ani tak říct, že je zlý, on je spíš přísnější a sálá z něj respekt. Je to vše díky jeho kamennému výrazu v obličeji. Nemá moc v lásce děti. Pořád to jen křičí, utíká a chce si to hrát. Je to naprostý ignorant. Když se mu něco nelíbí, dokáže ignorovat i několik hodin, dnů, jak jen se mu bude chtít. Naopak ale není tvrdohlavý. Nemá cenu se hádat, protože ví že by stejně prohrál. Jeho lenost se sice zlepšila k plusu, takže už je ochotný udělat nějakých pár věcí navíc, ale nedá se říct že je tak úplně akční. Když už má bojovat, chce to mít rychle za sebou. Díky tomu že kdysi dávno patřil do jedné ze skupin nukeninu pobral hodně vědomostí, proto je to velké +, když se snaží nějakého vypátrat a zabít. Zná spoustu věcí, proto se nemusí bát radit druhým co mají jak dělat. Občas si člověk taky myslí, že má dvojí osobnost. Je to díky tomu, že někdy se z kamenného výrazu objeví rozesmáté hyperaktivní sluníčko. Je to ale pouze přetvářka, to umí velmi dobře. Je velmi těžké dosáhnout toho, aby si vás nějakým způsobem oblíbil. Když už se tak stane, dá najevo svou pravou identitu...Ve skutečnosti je totiž celkem trdlo, které se rád směje, ale nikdo-nikdy by to do něj neřekl, protože se takový ukazuje jen párkrát a to si o něm lidé myslí že je cvok.
Body:
Taijutsu = 5
Genjutsu = 3
Ninjutsu = 4
Síla = 4
Rychlost = 5
Inteligence = 4
Celkem = 25
ŽIVOTOPIS
~Jsem tady, třeste se!~
V Konohagakure no Sato, poměrně v klidném dnu přišel do jejich vesnice shinobi s dítětem v náručí. Byl jsem to já, když jsem se poprvé dostal na toto místo. Hokage mi dal jméno Shaky, nevím proč, jestli z opilosti, nebo z nudy, prostě mě to ani tolik natrápilo. Ze začátku jako batole se o mě starali v nemocnici, než jsem dostal vlastní byt. Bylo mi 6 let co mi daly klíče od bytu a zabouchli dveře. No, nebyl to ani takový problém, na samotu jsem byl zvyklí. Všechno mi platila vesnice, jak ubytování, tak jídlo a všechno kolem toho, než si začnu sám vydělávat. Já jsem se vlastně vychoval sám, nikdo o mě nestál protože jsem měl červené oči, které se jim nelíbili, proto jsem si koupil nedioptrické modré oční čočky, abych aspoň trošku zapadl. Stále to nepomáhalo, pokaždé když jsem prošel vesnici se na mě lidé dívaly jako na přivandrovalce, prostě jsem k nim nepatřil. Bylo to tak to tak trošku zvláštní, ale mě se to aji líbilo, měl jsem klid od všech pokynů a rozkazů, které jsem často slýchával u jiných dětí co měly rodinu. Stále jsem ale přemýšlel nad tím, proč jsem tak jiný, proč se od nich tak liším. Taky mi bylo zvláštní že mám na břiše nějaké znamení, myslel jsem si že jsem umřel a oni mě oživily nějakou technikou, ale byl jsem malí a vlastně aji měl příliš bujnou fantazii. Každý den se na mě lidé dívaly hůř a hůř, jakoby jejich výraz znamenal pěst mezi oči, au. Ale, čím víc se na mě dívali, tím víc jsem je nenáviděl, jako celej tento zapadákov, chtěl jsem žít, nechtěl jsem každý den dělat to samé. Přemýšlel jsem a bloumal co bych mohl zkusit, ale popravdě mě nic co by mě bavilo nenapadlo, teda do doby co jsem přišel na "cvičák". Zde lidé trénovali a dívali si rány a to se mi začalo zamlouvat. Taky jsem poprvé viděl shurikeny a kunaie, které jsem si chtěl taky pořídit, bohužel jsem byl moc mladý na takovéto věci, tak jsem aspoň kopal do stromu a dával mu rány pěstí, až mi začala téct krev. Byl jsem na cvičáku nejmladším, takže když viděly jak do toho stromu buším, docela se divily, ale to mě nezajímalo, protože jsem si konečně našel zábavu, do které se mi chtělo den co den. Bylo to zajímavé, po prvním cvičení jsem byl strašně potloukaný a bolel mě snad každej sval v těle, to se mi líbilo. Už jsem se nemohl dočkat, až si budu moci koupit ty ostré věci co používali, zatím jsem si jen svými nehty vyřezával z klacku kudličku, která se zapíchla do kmene stromu. Jednoho dne, když jsem se byl ale projít po vesnici, jsem uviděl budovu, ve které taky bojovali, ale tentokrát to byly děti stejně staré jako já. V duchu jsem si stále představoval, jaké by to bylo se s nimi utkat. Taky že se mi to splnit mohlo, Hokage mi poslal nějaký papír s přihláškou na Akademii, to jsem předpokládal že je ta budova na kterou jsem před tím tak zíral.
~Samé nuly, jaký to zapadákov!~
Když jsem se přihlásil na Akademii, nebylo to nic moc extra, samé učení a úkoly na které jsem dlabal, ale uměl je. Nevím proč, ale šlo mě to do hlavy samo, to byla má výhoda. Ale, byl tu problém s učiteli, ti byly asi dost naštvaní když jsem neudělal úkol a nenosil potřebné věci kromě ostrých zbraní, které jsem nosil po kapsách včetně mích nehtů. S nikým jsem se tam nebavil, byly otravní a užvanění, navíc si o sobě mysleli víc než jsou, měl jsem chuť jim zapíchnout ten kunai který jsem dostal při nástupu na akademii propíchnout skrz srdce. Dívky tam sice byly a před těma jsem se docela rád předvedl, i když to byly hrozný blbky které nic neuměly. Byl jsem docela v akademii známí díky své ignoraci a talentem. I když jsem nedával pozor a byl docela sprostý, v boji jsem byl zvaným "géniusem". Problém však byl když jsem bojoval, doslova jsem si to užíval, takže můj boj skončil rychle a bolestivě. Jendou jsem i toho kluka bodnul kunaiem do nohy a za to jsem měl málem vyhazov, protože to bylo pouze cvičení. Všichni ve třídě semnou nechtěly od té doby bojovat, báli se mě a tak mi to vyhovovalo. Když jsme měly cvičení ve šplhu, většina kluků si sundala trička, takže jsem neváhal a taky si ho sundal, tenkrát byla premiéra mého svalnatého břicha a mé super "tetovačky" na břiše. Všichni se mě ptali co to je, já je ale ignoroval a dál lezl po laně, které bylo nachystané než ho někdo uchopí. Stále mi ale nedali pokoj, pořád dolízali a chtěly odpověď, už mě fakt málem praskly nervy, nebyl jsem příliš zvyklí na takový zájem. "Držte klapačky a dejte si odchod!" Zařval jsem na něj docela krvelačným výrazem v obličeji a naštvaným hlasem. Samozřejmě že mě už nechali na pokoji, ale šuškali si o mě víc než dřív. Má nenávist ke všem rostla z ničeho nic, nenáviděl jsem tyto lidi z hloubi srdce, hnusily se mi a každou minutu jsem si představoval jak je zabíjím. Bylo to pro mě uspokojující, aspoň jsem měl něco, co mě drželo nad vodou před těmato idiotama, kteří si o sobě myslí kdo ví co. Díky tomu že má nenávist a zlost tolik rychle rostla, tak mi už ani oční čočky nepomáhaly, má rudá barva očí vyšla napovrch, ale byl jsem aji rád, už mě unavovalo se pořád v těch očích hrabat něž jsem si ty prokleté čočky dal. S tímto ale rostla i má síla a zkušenosti. Navíc, už uběhlo docela dost času a já se připravoval na zkoušky genina, bylo mi vlastně jedno co to je, nebo jestli toho dosáhnu, ale chtěl jsem se učit víc než umím teď a věděl jsem že s těmato padavkama nic nezmůžu, neměl jsem ani s kým trénovat, tak jsem kdysi v noci v knihovně ukradl pár svitků s technikami. Ochranka byla ale ve střehu, tak mě začala honit po celé vesnici jako trotla. Jenže já byl mazanej a svitky už v knihovně přečetl, takže jsem měl jen pár uložených v hlavě,to bylo asi štěstí? Nebo pouze náznak toho že jsem borec? Říkal jsem si pro sebe a zahrabal se do bytu, kde jsem si ty techniky ze svitků, kterém jsem si pamatoval sepsal, nebylo jich moc ale pro mě asi akorát. Konečně po dlouhém a nudném psaní jsem všechno sepsal do svých svitků, které by se mi hodily, byly to techniky které vymyslely v Konoze a já je měl u sebe, teda jen většinu. No, svitky jsem prozatím schoval a konečně se pustil na zkoušky geninů, ve kterých jsem uspěl a dostal trapnou čelenku, kterou jsem nosil na krku, byl to fakt děs. No, ale jeden večer jsem si říkal. "Proč tu zůstat, co mě tu sakra drží?" Tuto otázku jsem si řekl pouze jednou a musel jsem si lisknout. Já trčel v tomto zapadákově beze smyslu?! Byl jsem fakt naštvanej, protože jsem si uvědomil jak jsem já to vlastně blbej. Počkal jsem až se setmí a já sebral svitky, které jsem ukradl a odešel pryč. Stráže u brány spaly, tak jsem jim tam ze srandy nechal vzkaz, teda byl to spíš výbušný lístek, no co, to už mi bylo jedno, aspoň bylo vzrůšo.
~Akatsuki? To je HUSTÝ!~
Když jsem odešel z Konohy, bylo mi asi 14 let. Když jsem odešel, tak jsem ale zapomněl na hlavní pointu odchodu. "Kam mám jít?!" řekl jsem si asi po 10km co jsem ušel od vesnice. Chvilku jsem seděl, chvilku ležel a přemýšlel co bych mohl asi dělat. Spát se mi nechtělo, trénovat taky ne, svitek byl těžkej, boleli mě nohy, no prostě jsem na všechno nadával. Po docela dlouhé době mě napadlo, že bych se mohl podívat do jiných vesnic, jestli je tam něco zajímavého a taky jsem si chtěl po cestě někoho zabít. Zatím jsem ale zabil jen zvířata, lidi nikoliv. No, byla to docela náročná a dlouhá cesta, takže jsem si dával docela dlouhý pauzy po docela krátkých kilometrů, né že bych byl unavený, ale nebavilo mě to, jen tak se procházet, nebylo to záživný. No, prostě jsem se jako vždy nudil, takže jsem se kouknul do svitku co tam je. Dal jsem si papírek na rulu, kde jsem měl vybrané techniky které se chci naučit, abych pak nemusel hledat od začátku. Byla tu opravdu spousta technik, nějaké mě zaujaly nějaké vůbec. Nějaké jsem se naučil, nějaké jsem se učit nechtěl, protože to byly kraviny. Taky jsem se naučil ovládnout Katon, kterého tam bylo požehnaně. No, na to že mi bylo 14 jsem se učil docela rychle a stále jsem se zdokonaloval. Můj talent už vidělo spoustu lidí, kteří šli kolem a koukaly se na mě, bylo mi to jedno, jen ať jim klidně vypadnou oční bulvy, ale cítil jsem se jako nějaké zvíře z cirkusu, na které se chodí koukal, ale já za to neměl ani zaplaceno. A v tu dobu se mě rozsvítila žárovička. Měl jsem v plánu se stát zabijákem, který bude vraždit na najmutí. Byla to pro mě dobrá zkušenost, ten svitek měl pro mě cenu zlata, no to ne ale nějakých pár Ryo by to bylo. Díky němu jsem se naučil techniky pokročilého ranku a stal jsem se najímacím zabijákem. Takto jsem vraždil poměrně do 19 let, až mě to začalo nudit, sice jsem z toho měl peníze, zkušenosti, ale nechtěl jsem to takto, chtěl jsem víc, chtěl jsem o sobě zjistit něco víc protože jsem stále viděl tu pečeť na břiše se červené pronikavé oči, byl jsem si jistý že semnou není něco v pořádku. Proto jsem začal pátrat, teda začínal jsem v Ohnivé zemi až do těch dalších, ale našel jsem pouze zmínku o červených očí, které patřily klanu Rokogu, ale další informace byly vytrhlé. "Chjo, jakej to debil to vytrhl sakra!" Říkal jsem si pořád pro sebe, až se mi stalo něco fakt dost divného. Nevím čím to bylo, ale došel jsem na nějaké místo, kde začala pečeť na břiše kolovat po mém těle a já cítil jak se mi nehty prodlužují, stejně tak i vlasy, které byly o mnoho hustější než předtím.
"Ty vole, to je matroš!" Zařval jsem a můj hlas zněl úplně jinak, byl hlubší a docela děsivej. Pokaždé když jsem něco řekl jsem se musel začít smát, bylo to fakt divný, ale docela jsem se bál i sám sebe. Podíval jsem se na sebe pořádně a bělmo očí se mi zbarvilo do tmavě rudé až černé barvy. Vůbec jsem to nechápal, jen jsem cítil jak mnou projela velká síla a byl jsem opět na 100%. Skočil jsem na strom a nestačil jsem se divit sám sobě, byl jsem tam ani ne za sekundu. Chvilku jsem přemýšlel jestli se mi to jenom zdá, nebo mi někdo do pusy nasypal marihuanu a já jsem se cítil doslova jak po fetu. Ale ne, byla to pravda, všechno co se stalo. Mé smysly byly dokonalejší, sluch, zrak, hmat čich, všechno bylo jiné, vnímal jsem všechno kolem sebe včetně chlápka v černém plášti s červenými obláčky. Otočil jsem se na něho zatím co se ke mě přibližoval. Podíval se na mě a ústa mu povyskočily nahoru, pak mi hodil stejné oblečení jako měl on, protože to mé bylo jaksi špinavé, roztrhané a docela zapáchalo. Neměl jsem v plánu mu poděkovat, nebo cokoliv jiného, navlékl jsem na sebe ty hadry a on dal něco jako povel abych šel za ním, no vrátil jsem se opět do původní podoby, ale to jsem chtěl, bylo to silou vůle. Šel jsem za ním a on mě vedl do nějakých tunelů. Tak byl oválný stůl při kterém seděly další lidi v tom divným vohozu a chlápek co mi hodil stejný řekl. "Našel jsem nového člena, jsem si jist že ho u nás dobře uvítáme." Pusa mi padla skoro až na zem a já začal zmatkovat. Ty hadry jsem fakt nehodlal nosit, začal jsem mu nadávat jakože co to má znamenat a co si o sobě myslí. Ten se po mě jen ohnal kunaiem a mou čelenku na krku proškrknul. "Sledoval jsem tě už dlouho a čekal na tento den." Řekl to ten chlápek co mě sem dovedl a pak mi hodil do ruky zbytek utrženého listu z archívu o klanu Rokogu. Já si to všechno přečetl, bylo mi vše jasné, stejně tak jak o tomto společenství, mým osudem bylo zabíjet. Arigato Jashine!
~Změna! Pokrok k další kapitole!~
Hned poté jak se Shaky dostal do této skupiny plnil mise, které si normální člověk nedokáže představit. Jeho síla nabírala kvality, jeho Kekkei Genkai bylo mocnější na tolik, že dokázal vyvraždit vesnici během pár minut. Bylo toho dost, už takto dál nechtěl žít. Měl volnost, měl peníze, zábavu, někoho na koho se může spolehnout. Měl vše co si vždy přál, až do chvíle, kdy se nerozpoutala na zemi válka. Ano, další válka propukla, ale on nechtěl bojovat. Z Akatsuki odešel jednou provždy a zmizel v horách. Právě tam našel jeskyni, do které se schoval. Tato jeskyně ale nebyla obyčejná, byla to posvátná knihovna s tajnými svitky. Nikdy to nečekal, chtěl se naučit novou techniku, kterou si tam v jeskyni přečetl. Bohužel udělal něco, co by nikdo nečekal. Techniku vyslovil nahlas a to nikdy neměl dělat...
Uběhlo 100 let, bylo po válce, po boji. Po 100 letech v jeskyni kdosi otevřel oči. Kolem sebe měl vodu, spoustu vody. Byl to led. Ano, technika kterou kdysi řekl mu dovolila zůstat v ledu s dál tlukoucím srdcem a po 100 letech tento led roztál. Známka zestárnutí na něm nebyla znát, bylo to jak včera co tuto techniku vyslovil. Problém byl v tom, že si pamatoval jen letmo svůj život a svou existenci. Trmácel se světem, který se dočista změnil, byl tu opět jak nějaký přivandrovalec. Teprve Yukigakure no Sato, vesnice spojená ze dvou vesnic? Nikdy si nemyslel že se toto může stát. Měl na sobě čelenku Konohy, proškrtlou. Nikdy neušil jak je to možné, ale i tak ho k sobě přijali. Jeden z shinobi se snažil najít jeho minulost uchovanou v mozku. Nevěděli celou pravdu, ale dost na to, aby byli udiveni. Nikdo se to nesměl dozvědět, nikdo nesměl znát jeho minulost a to místo, kde seto stalo. Hora byla zničena spolu se svitky, proto už nehrozilo, že by se k nim někdo dostal. Shaky začal plnit mise v Yukigakure no Sato, kterou poznával a začala se mu líbit. Hodně se změnilo jeho chování, už nebyl tou krvelačnou zrůdou jako kdysi, něco se v něm změnilo. Nasadil svůj kamenný výraz, bez emocí a snaží se zjistit, co se asi všechno za ty léta stalo. Jediný kdo o jeho tajemství ví jsou členové ANBU jednotky a Yukikage.
Naposledy upravil Shaky dne Sun Dec 15, 2013 10:03 pm, celkově upraveno 2 krát | |
|
