Ranní paprsky slunce postupně začaly pronikat až do mé postele, dokud mě nezačaly svítit do obličeje. Tak nějak jsem sebou trhla, škubla a já nevím co všechno, a se znechuceným mumláním jsem si přervala přes obličej polštář. Vypadala jsem jak udušená. Ještě nějakou dobu jsem se přemlouvala vstát a nakonec se teda zvedla. Bolesti hlavy, břicha - každodenní klasika. Odploužila jsem se do kuchyně a udělala si kávu. S tou jsem se vydala na balkon a chvíli tam tak stála, dívala se do ulic Amegakure a relaxovala. Když asi po deseti minutách začalo pršet, zase jsem zalezla a kávu dopila. Pak jsem asi hodinu strávila v koupelně. Ranní rutina - čištění zubů, česání vlasů, zkoumání sebe sama v zrcadle, umytí obličeje a další a další....
Ještě jsem se něčeho najedla a ustlala postel, abych už mohla odejít. Cestou k hlavním dveřím jsem se podívala na fotky nad postelí a povzdechla si. Nevěděla jsem, kam dnes zajdu, takže jsem se u dveří zdržovala celkem dlouho. Nakonec jsem ale prostě odešla. (Přesun)