Kensei (Jonin)

Jméno: Kensei (přezdívka Ken)
Věk: 19 let
Vesnice: Kumogakure no Sato
Požadovaná hodnost: Jounin či chunin
Datum narození: 13. Jeseň

Charakter:
Ken je velice složitá osobnost, chápe ztrátu a zodpovědnost jako nikdo druhý. Někdy je velmi obtížné, aby si vás oblíbil, protože nechce nikoho dalšího ztratit. Jenže je opravdu osamělý. Dále patří mezi upřímné a prosté horaly, takže ve všem jedná na rovinu a nestará se jestli jeho upřímnou odpověď rád slyšíš či ne. Pokud se někomu doopravdy zaváže, je ochotný pro něho zemřít bez zaváhání a to zcela automaticky. Dokáže vést když chce a kdysi býval trpělivým učitelem když ho původní kage párkrát donutil.
Nadevše miluje sladkosti, převážně lízátka. Kromě přátel mu chybí i blízká osoba kterou nikdy nepoznal, takže má rád hezké ženy ale je až upejpavě galantní. Tedy pokud je nebere jako soupeře, nebo kamarády, občas si totiž dovolí k někomu něco, co by od něho nečekal a jemu to nějak nedojde (například nevhodné objetí a tak..).


Dětství
Dalo by se říci, že Kensei byl normální chlapec. Žil se svým otcem hluboko v horách a na matku si nepamatoval. Jeho otec byl velmi tvrdý muž, pomáhal organizovat skupinám lidí těžbu dřeva. Dokázal kreslit lehké nákresy domů a všude kde byl se lidé usmívali. Zastával pozici která by se dala označit jako pozice předáka v malé zapadlé horské vesnici. Jestli si myslíte, že to byl nadutý šéf, pletete se. Pokud se měl vykácet úsek v lese, byl první kdo zarazil sekeru do dřeva. Když přišli problémy byl tu on kdo jim jako první čelil. Takového si ho malý Ken pamatoval, stejně jako tehdy, kdy sestoupili do údolí při záplavách aby něco málo nakoupili a pomohli. Tenkrát proud strhl mladou dívku a on bez váhání s lanem mezi zuby riskoval vlastní krk, ale zachránil jí. Byl prostě úžasný, silný a všichni kdo ho znali za ním stáli…vždy chtěl být jako on.
Jediné co Ken neměl byla matka. Jeho otec nikdy o její smrti nemluvil a kensei se raději neptal. Pro malého Kenseie byl jeho silný otec všechno. I když v noci někdy tajně plakal, protože mu matka chyběla. Jeho otec vždy stál zvenčí malého domu vedle dveří a smutně naslouchal. Od smrti své ženy se nikdy neusmíval, veškeré úsilí vkládal do svého syna. Chtěl z něho vychovat silného mladého muže, který jednou dokáže jít svou vlastní cestou. Chtěl aby naplnil jeho sen, který díky napůl zchromlé noze se jemu nikdy nesplnil. Kdysi před lety přišel právě sem a místní léčitel mu nohu spravil, že jen drobně kulhal. Kam že přišel? Do zapadlé malé horské vesnice, kde by nikdo naději nehledal. A zde i tenkrát vyrůstal později nejlepší přítel Kena, Artas. Ale to trochu předbíháme, pěkně zpátky k rodičům. Uzdravený vděčný mladý muž (otec) si vesnici a její skromný život ihned zamiloval, bylo to totiž něco úplně jiného než doposud poznal. Všichni si pomáhali, znali se a drželi v dobrém i zlém pospolu. A navíc zde byla jistá okatá dívka, co měla tak krásné oči a to jen pro něho. Samozřejmě že se do sebe zamilovali. Od té doby věděl, že už kraj nikdy neopustí a stal se pro všechny nepostradatelným. Navíc od poslední války ninjů, o které nikdy moc nemluvil, ale každý věděl že jí prošel, byl zdejší kraj sužovaný potulnými zbytky kdysi hrdých shinobi, hladem, uprchlíky a vším co k tomu patří.  
Právě proto chtěl aby se jeho syn (Ken) mohl stát silným válečníkem, možná ninjou, který navrátí klid do těchto hor..
Otec Kena nijak nešetřil, vštěpoval mu co věděl a trénoval ho jako sebe sama. Jen tehdy a právě jemu občas věnoval svůj vzácný úsměv, či poplácání po rameni při podobné příležitosti.  Ken si nikdy nestěžoval, proč by taky? Tyto drahé chvíle nechal otec všeho a věnoval se pouze a jen jemu, byl šťastný a rychle se naučil jak položit mnohem silnější chlapce na lopatky. Kensei byl i jako malý prostě po otci, zdědil jeho náturu, tvrdou hlavu a pevné svaly. Jen byl ještě uzavřenější a rozmlouval po většinou jen s otcem a to vždy po práci, většinou večer.

Osudová změna
A pak čas plynul dál, až odvál i poslední zbytky dobrých časů. Jednoho podzimního večera nikdo netušil co přijde, slunce zapadalo stejně líně jako jindy a všude se zdál být po okolí krásný klid. Nikdo nevěděl co se děje v rozrůstajících se stínech blížící se noci. Stíny, které ožívali však moc dobře věděli co dělají a tak byly odhaleny až v poslední chvíli. Z Lesů se hrnuli první válečníci a horalové z naší vesnicí nemohli být připraveni proti takové síle. Nejdříve si všichni mysleli, že válka ninjů opět vypukla. Všude byla panika zmatek i strach. Nevěděli že tenkrát ne tolik známý Nukenin shromaždoval soukromou malou armádu pro své ambiciózní cíle. Vesničané té noci marně doufali, že je přehlédnou a s nezájmem minou. Protože i menší armáda nukeninů musí jíst...
Ve vesnici hořeli velké ohně, všude vládl hluboký neklid. Ze sousední vesnice právě dorazil posel, že záhadní ninjové vyrabovali malou osadu nedaleko v horách. Bylo to jen málo předsunutých domků, ale neušetřili vůbec nikoho. Našel je, když se vracel s mulou plnou obilí z pole. Byl vyděšený a zmatený, víc toho nevěděl. Když té noci všichni ulehali, až na pár rozestavěných stráží, nikdo netušil, že brzy padnou kostky osudu právě i na ně.
Většina obyvatel špatné zprávy navíc hodně zapila a tak i stráže klimbali, když začalo drobně pršet. Tehdy se mezi domky začali pohybovat naše první již známé stíny. Stejně tak první šípy opustily toulce, první kunaie a shurikeny zbrázdily oblohu aby první z mrtvých padli k zemi.
Nebýt staříka Yoishiraku, který rád pil do noci a říkalo se, že ho nesloží ani týdenní pitka v kuse, nevím zdali by měl náš příběh vůbec nějaké pokračování. Nejspíš by zanikl v kaluži krve pod hromadou pokrývek. Kde si právě stařík v postranní uličce hodlal ulevit. Ovšem místo které si vybral bylo nějaké hrbolaté a proto se shýbl níž, aby se podíval co to tu je. Hrůzou vykřikl, na zemi leželo v balík zamotané tělo jednoho ze stráží. Výkřik konečně dosáhl toho, že nějaký muž odhrnul závěs okna, aby se podíval co se děje. A tak se stal svědkem oddělení hlavy staříka od zbytku těla, nebohý stařík za varování draze zaplatil. Muž spustil poplach a ve vesnici vypukla okamžitě panika. Během několika následujících chvil všude probíhala jatka. Muži z vesnice se shlukli do zoufalých skupin a bránili své domovy a životy svých milovaných. Tu noc smýval ulice déšť krve nevinných obyvatel vesnice. Včelo obránců se postavil vysoký muž, který byl očividně silou odporu. Kdo jiný, než Artasův otec známí svou silou a neohrožeností. Ani to však nestačilo, nepřátel byla neférová  přesila. Také byli připravení a šlo především o zabijáky s touhou zabíjet z pobavení a sehnat si nové zásoby. Poslední obránci ubývali i když bojovali statečně, neodvratný konec se pomalu blížil...
A pak se to stalo, všude kolem vesnice zaplály pochodně. Z okolních stěn skal se sesypali tuny šípů, které způsobili strašlivé ztráty na straně útočníků. Nukenini jistí si již svým nezvratitelným vítězstvím zakolísali, ba dokonce někteří strnuli překvapeně na místě. Nový nepřítel si žádal pozornost, ale kde jen byl? Snad díky tomu rozptýlení v pravý čas přestali v pobíjení zraněných vesničanů, jinak by nikdo nepřežil. Stejně tak to zastavilo útok i proti hloučku posledních přeživších. Bohužel Artasův otec v tu dobu již jako potenciální hrozba ležel na zemi ve vlastní krvi, mrtvý. Padl jako hrdina aby získal dost času ostatním.
A pak se hory doslova pohnuly, aby se ze všech stran nahrnuli rozzuření muži na vrahy přátel i příbuzných. A nebyli sami, mezi tvrdými chlapíky bylo i pár opravdových shinobi z velké vesnice. Jejich úkol byl původně jiný, ale když byla možnost většinu nukeninů zničit, neváhali ani chvíli nabídnout své síly. Vrazili společně do řad nukeninů a doslova rozdrtili jejich odpor. V čele jim pak stál obr i proti otci nebohého Artase. Stihl to právě v čas aby společnými silami nebezpečí zažehnali.
V tu chvíli bylo Kenseiovi pouhých sedm let, i když vypadal na svůj věk o trochu starší. Neposlechl otce a utekl za ním z domu, opravdu se o něho bál. Slyšel totiž předtím, jak organizuje skryté hlídky v okolí. Byl u toho když dával dohromady schopné chlapy proti případné obraně a tak si i na svůj věk uvědomoval jak moc velké nebezpečí se blíží. Jak utíkal opět viděl co se odehrálo ještě před malou chvíli. Jeho otec vydával rozkazy jako zkušený kapitán, bavil se s neznámým shinobim, který měl opravdovou čelenku ninji…brzy potom přišla zpráva o obávaném útoku, přišla dřív, než mohli přijít silné skupiny ninjů na pomoc. Ovšem nebyl čas čekat a otec neváhal, dlužil vesničanům mnoho. Sebral chlapy, zavřel Kenseie kvůli jeho bezpečí do chaty a vyrazili na pomoc…bohužel jak už víme, ne dost pevně...
Dohnat všechny se Kenovi však podařilo, až když bylo téměř po boji. Většina útočníků se buď stáhla, nebo padla protože ti horalové bojovali na život a na smrt jako posednutí démony. Utíkal a hledal zoufale svého otce, kterého nikde neviděl, místo něho si však všiml nepřátelského ninji. Ten se skláněl nad chlapcem z vesnice jen nepatrně starším, než byl on sám. Právě se do něj chystal zabořit svůj nůž. Kensei nezaváhal a popadl klacek, co si vzal sebou z chaty a aniž by si uvědomoval co dělá, bezhlavě se na něho vrhnul. Nestihl to a shinobi přesto bodl, protože se však nechal rozptýlit, rána pro Artase nebyla smrtelná. A prcek Ken do něj vrazil plnou svou chlapeckou silou. Ninja se však jen rozesmál, poměrně dobře se bavil. Zabít o jednoho uřvance navíc neviděl jako velký problém. Menším rozmachem nebohého Kena odhodil jako nic, až dopadl poměrně tvrdě o kus dál na záda a i ten klacek samozřejmě ztratil. Přesto v dětských očích byla hluboká nenávist smíšená s odhodláním, nehodlal se vzdát a nutil se znovu postavit na nohy.  Shinobi se blížil k němu, aby to ukončil, přes slabé odhodlání neměl žádnou šanci. V tu chvíli se ozval praskot dřeva o lebku. Kde se vzal, tu se vzal velký obr a zároveň otec Kenseie, aby zachránil milovaného a zároveň jediného syna. Krev z něho jen crčela, přesto se zazubil když k němu Ken doběhl a položil mu ruku na hlavu. Místo aby mu vyhuboval, pochválil ho. Kenseiovi tekly z očí slzy. Přikázal mu, aby se o chlapce postaral, že se brzy vrátí…
Kensei se usmál a poklekl vedle chlapce, aby mu ránu ovázal roztrhaným vlastním tričkem. Nevěděl však, že jeho otec mu lhal. Z té bitvy se totiž už nevrátil, ani on...
Přinesli ho po bitvě těžce raněného na lůžku a tehdy svěřil svůj odkaz svému synovi, nestačil mu říci všechno co chtěl. Ale sdělil mu kdo zabil jeho matku, jednalo s také o nukenina. Sdělil mu svůj odkaz a poslal ho za příbuzným, který žil kdesi daleko…
Ten den viděl svého otce, svůj kraj i toho kluka, s kterým se stačil trochu seznámit, protože zázračně přežil, naposledy…

Dětství u strýce
Kensei se stal od smrti svého otce ještě zamlklejší a zachmuřenější. Nikdo ho neviděl se usmívat, památku na tu noc si odnesl ve svém srdci nesmazatelně navždy sebou. Aby zůstal nepoznán, zahalil svou tvář pod šátek. Rozhodl se že než odejde, rozloučí se s chlapcem (Artasem) a naposledy se na něj podívá, chtěl si zapamatovat tvář toho kdo sdílel jeho osud i zachránění. V těch několika dnech i přes svůj mladý věk dospěl. Položil mu ruku na rameno uprostřed ninjů, kterými si prorazil cestu.
„Můj otec, i tvůj… nikdy nezapomeň na Den Krvavého Deště příteli. Jednou se sejdeme… musíme… nezapomeň na Kenseie… “ S těmi slovy zmizel, aniž by se dozvěděl jméno druhého chlapce.
U strýce se neměl dobře, byl to obtloustlý obchodník co žil až za horami. Vlastně od té doby co Ken utekl, naučil se postarat se o sebe. Jeho otec s ním trávil dlouhé dny v horách a znal víc jak základ pro přežití. Dokázal si jídlo najít, či ukrást. Nedokázal žít s tím mužem, který se nazýval jeho strýce. Sám prošel polomrtvý hory k němu, proč by nedokázal přežít i na dále? Byl tvrdohlavý a brzy zmlátil každého kluka v jeho věku v té nové strýcově vesnici. Zařadil se do jedné party a začal docela obstojné rebelství. Trénoval po svém především rychlost a trochu sílu s reflexy. Až se stali docela obávanými a tehdy přišla změna do jeho života. Do vesnice dorazila parta nějakým geninů a zatrhla jim rebélii. Většinu z nich vrátili k rodinám, nebo příbuzným. Ale co s tím chlapcem nevěděli. Jediné co jim řekl bylo, že nemá nikoho mimo strýce a jestli z něho budou chtít udělat tlustýho prodavače, že stejně uteče. Tehdy ho vzali sebou a navždy mu změnili život. Dostal druhou šanci...

Akademie života
Když přišel, bylo mu necelých 17 let. Dostudoval velmi rychle, ne že by měl pochopení pro ninja techniky, nicméně byl dříč po otci. Když na něj někdo promluvil, sebral se a beze slova odešel. Odpovídal, jen na otázky ze zkoušek a to v případě, že si byl jistý odpovědí. Neustále se více a více uzavíral do sebe a nikomu nevěřil. Zdálo se, že má nějaký osobní hluboký cíl. Když se ho pokoušeli šikanovat, udělal s nimi krátký proces. Prostě takovýho chuligána popadl a praštil s ním obrovskou silou o zem. Případně použil pěsti, ale málokdy ho dokonce přesila složila do kolen. Pokud už promluvil, dokázal velmi trefně naštvat. Když skončil závěrečné zkoušky, konečně odložit šátek a místo něj si vzal čelenku.
Nechtěl, ne on se neuměl vzdát. Nesmírně toužil po síle, která by mu umožnila splnit vizi pokřiveného otcova snu, kterou si sám v mysli přetvořil. Kdo jen mohl tušit, že zde narazí po letech ve svých 17 letech na přítele ze dne…kdy padal Krvavý Déšť…



Chuninské zkoušky, celkové zakončení
Pod vedením starého nalezeného přítele Artase, který byl už tenkrát neporovnatelně silnější Kensei velmi rychle sílil. Byl to dobrák od kosti a tak mu nečinilo žádný problém spřátelit se s Papričkou a společně vytvořili opravdu pozoruhodný tým. Krátce před jednou z běžných misích dostali do svého týmu čerstvou posilu. Kenseiovi nikdy nepadl do oka protože používal zákeřné chvaty a ještě ke všemu to byl moc podivný sedlák, když běhal po misích s kosou. Kdo mohl tušit, že to bude jejich poslední společná mise i chvíle v životě. Z mise kde šlo o běžnou přepravu vězně se stala najednou kategorie skoro přesahující možnosti našeho týmu. Po těžkém boji, kdy kensei zvládl mnohem silnějšího soupeře a pomohl tak senseiovi náš tým zvítězil. Po návratu se však nečekaně rozpadl jejich tým a jediný kdo zůstal po jeho boku byla Paprička. Společně byli připuštěni na chuninské zkoušky a úspěšně je dokončili. Tenkrát čekala Kenseie poslední tvrdá rána, přišel i o papričku. Na těch pár lidech a spolubojovnících mu totiž opravdu záleželo, byli ti jediní které po dlouhé době měl. Sám bez cíle bloumal po cvičištích a marně hledal vyšší cíl, ke kterému by se upnul. Až jednou potkal zajímavého shinobiho na cvičišti. Seděl tam sám a pozoroval je. Kenseie to rozčílilo, nějak ho napadlo že má v plánu něco nekalého a to neviděl nikdy rád. Proto se k němu přiblížil aby ho sevřel ve svém medvědím objetí. To že ho nepřekvapí nečekal,
stejně jako starý kage nečekal, že by mezi nynějšími shinobi nalezl někoho tak zvláštně talentovaného. Ken totiž vynikal v taijutsu a na svůj post neuvěřitelnou hrubou silou, která přesahovala úroveň chunina. Sice na Kena nešel naplno, ale dalším údivem bylo že Ken nejen lehčeji snášel tvrdé rány, ale také vždy znovu a znovu odhodlaně vstal.
Ten den se oba trochu víc poznali a on se dovtípil že Kage je dobrý a úžasný člověk, zvláště proto že ho nechal souboj přežít. Přeci jen si později vyčítal, že ho tím nejspíš tak trochu urazil, kdyby jen tušil s kolik takovým kagem může jen být tvrdé práce.  A pak ještě jedna věc tu byla, Ken poznal že i On je sám. Od té doby se rozhodl že se stane jeho přítelem a jednou bude dost silný na to, aby ho ochránil ve chvíli kdy už sám bude potřebovat někoho kdo se před něj postaví tak věrně, jako on stojí před každým ve vesnici.


Pozdější dodatek a konečně konec
Dny, měsíce i roky ubíhali a Kensei se mnoho naučil od samotného Kageho. Pod jeho osobním dozorem ještě víc sílil a nacházel sám sebe. Z pochmurného uzavřeného kluka, se stal opravdový hrdý shinobi se schopností vést a jít za svým snem. Dokončil úspěšně mnoho misí a ochotně splnil vše co mu bylo svěřeno a to tak nejlépe jak jen sám dokázal. I přesto však nejraději trávil svůj čas v přítomnosti Velkého bráchy. Jemu samotnému se říkalo Malý Brácha, což bylo přinejmenším k stavbě jeho těla a síle opravdu úsměvné. Jemu to však pramálo vadilo, byl konečně spokojený, do doby než mu i tento drahý kage navždy zmizel. Tehdy to nesl opravdu těžce, v zemi byli další problémy a on ani nebyl u toho když se to stalo. Toto selhání si nejspíš nikdy neodpustil a na čas se stal opět méně mluvným. O nové dění ve vesnici která už nebyla jako dřív se příliš nezajímal. Nějak se nedokázal přenést přes poslední tvrdou ztrátu a uchýlil se ode všech do ústraní. Přestože mu zůstala stará dobrá pověst dobráka i obávaného soupeře, lidé ve vesnici chápali že je moudré nechat ho raději na pokoji. Poslední poctu kterou dostal byl krásný nový meč s bílou rukojetí. Dar od předchozího kageho k jeho zdárnému povýšení na jounina, nezajímal se zdali mu hodnost zůstala, či nikoliv. Ale ta zbraň byla pro něho vším, neodkládá jí ani při spaní a pokud ho nová kage bude chtít zatáhnout znovu do děje, nebude to mít dvakrát lehké...