Kancelář Amekageho

Plazila jsem se po schodech pomalu ale jistě nahoru. A to jsem nebyla ani v půlce."Pane bože! Já umírááám!" Zaúpěla jsem hlasitě a vůbec mě nezajímalo, jestli někoho ruším při práci nebo ne. Cestou nahoru mě předběhlo pár lidí, těm schody očividně problém nedělali. "Vezměte mě sebou!! Prosíím" Nic, zmetci mě tam nechali! První patro bylo za mnou! Udýchaně jsem se předkloněná opírala o stehna a vážně chtěla umřít. Cokoliv by bylo lepší než tyhle schody! Doufala jsem, že sem nějakou tu dobu nebudu muset.
Za tohle mi Amekage zaplatí! Zaplatííí! Když už jsem byla u toho Amekageho přiblble jsem se zakřenila a pokračovala ve svém namáhavém výstupu. Pff proč musí být náš Amekage tak starý. Nafoukla jsem tváře. Kdyby aspoň nebyl hezkej. Další patro bylo za mnou a dál jsem se věnovala svým myšlenkám. Chmm možná kdybych byla já starší..Ale počkat můj bratr je od něj mladší jen 6 let. Amekage je víc cool, takže Amekage se Seme a můj bratr Uke. A jsou si blízký...hmmmm Znova jsem se přiblble u smála. To budu muset bráchovi říct! Věděla jsem, že se zase bude zlobit protože já jsem ho dávala dohromady snad s každým chlapem ale to je fuk! Nějakým zázrakem jsem se ocitla před kanceláří a na pokraji smrti zabušila na dveře.

Vpadla jsem dovnitř v předklonu a zvedla ruku se zdviženým ukazováčkem aby mi dal chvíli čas. Udýchaně jsem koukala do země a druhou rukou se opírala o stehna. PANE...bože!Párkrát jsem se ještě zhluboka nadechla a pak se narovnala. "Výtah..prosím..výtah." Vydala jsem ze sebe a naposledy si pořádně vydechla. Koukla jsem se na něj a zase se blbě usmála. "Hehééé Amekage-samaaaa~ zdravíčko." Zvedla jsem ruku na pozdrav a pak mi padl pohled na pohovku, která dneska vypadala více než lákavě. "Ehm...s dovolením si sednu. Nebo Vám tu zkolabuju." Sekla jsem sebou na pohovku a spokojeně vydechla. Proč, že jsem to sem vlastně šla..JO!
Natočila jsem hlavu jeho směrem a rozpačitě se usmála. "Ehm, nevíte, kde je můj bratr? Nemá misi nebo tak?" Nějak ho nemůžu nikde najít."

"Hááá já moc dobře vím co jste chtěl říct." Pobaveně jsem se zakřenila když mluvil o těch schodech a protáhla se. Když zavřel oči měla jsem možnost si ho neskrytě prohlížet a najednou se mi vybavila scénka z jedné Yaoi mangy, kterou jsem ráno četla a představila jsem si tam Amekageho a bráchu. Fuck.. Ucítila jsem jak mi teče pramínek krve z nosu a rychle jsem si jí otřela než otevřel oči. "Vy jste fakt cool!" Oznámila jsem mu to a vyskočila na nohy. "Teda kdybych byla starší nevím, nevím jestli bych se udržela." Zasmála jsme se a mávla. "Díky a naschle!" A jako velká voda jsem se hrnula zase pryč. Schody dolů jsem brala po třech, rozhodně to bylo lepší než se plazit zase nahoru!

Sušenky jsem měl už dávno v sobě všechny a poslední dvě hodiny jsem se věnoval té hromádce papírů které tu předemnou leželi. Nejen že to byla tak nehorázně nudná a monotóní práce. Přečti, orazítkuj vem další papír a to prosím po celé dvě hodiny ale navíc jsem si  neuvědomil že když otevřu okno v téhle výšce vznikne průvan a který zvedne veškerou moji dvou hodinovou práci do vzduchu.
"Skvělý." řekl jsem zkrze zaťaté zuby a začal ty potvory sbírat ze země. Po nějaké té chvíli někdo zaklepal na dveře.
"Víc skvělý." řekl jsem potichu a dodal.
"Okamžik." a rychle vzal zbylé papíry ze země a narval je do šuplíku. Roztřídím je pozdějš.
"Vstupte." řekl jsem když jsem se usadil za stůl a čekal kdo bude dnešním druhým návštěvníkem

Na vyzvání jsem otevřela dveře a vešla do kanceláře. Snad nevadilo, že jsem sebou měla své kopí, když jsem byla z vesnice, ale v kanceláři jsem byla poprvé...a kdyby to vadilo, nejspíš by mě někdo zastavil. "Amekage-sama.." Uklonila jsem se a chvíli se rozhlížela po místnosti. "Možná se ptáte, proč jsem tady..." Otočila jsem se k němu a pokračovala. "Moji rodinu jste nejspíš znal..a taky jistě víte, že se rozpadla a já jsem jediná, kdo tu zůstal..." Následovala malá odmlka. Nebylo pro mě zrovna jednoduché o tom mluvit. " Normálně jsou potomci našeho klanu trénováni sami mezi svými...um...ale tohle teď není možné. Přišla jsem vás požádat, aby jste mě oficiálně zařadil mezi ninji v Amegakure." Vážně nerada jsem někoho o něco žádala a chtěla jsem tuhle část mít už za sebou.

Chvíli bylo ticho. Pozorovala jsem Kageho, který nejdřív ani nevěděl, kdo jsem...nebo se mi to možná jen podle jeho pohledu zdálo. Nebylo se čemu divit...Já s ním také mluvila poprvé v životě. Nakonec odpověděl. Nepotřebuju ničí soucit... Povzdechla jsem si naštvaně...ale nahlas jsem si nedovolila říct nic a dál ho poslouchala...a překvapeně sledovala jak rozhazuje papíry po celé kanceláři. Po chvilce nejspíš našel, co hledal. Přistoupila jsem k jeho stolu a vzala si věci, které mi podával. "Um...děkuji." Stála jsem nakloněná u stolu a začala vyplňovat potřebné údaje. Časem přines...To určitě. Představa dalšího výstupu schodů navíc, než bylo nutné, mě zrovna nenadchla. Po chvíli jsem vyplněný formulář položila před něj. "Hmm...tady to máte...je tu ještě něco?"

Vzal si od ní onen formulář a hodil jedno razítko dolů a podepsal ho. Poté věnoval pohled jeho kanceláři. Zažila už lepší časy. Budu tu muset uklidit ale komu se chce. Oficiálně by musela projít i akademii ale vzhledem k situaci by to byla jen formalita a já si na formality nikdy nepotrpěl.
"Tak a je to. Právě si se stala oficiálně ninjou této vesnice. Jednoduchý že?" řeknu s úsměvem a pozastavím se nad její otázkou. Potřebuje tým a senseie ale koho? Je tu pár možností ale není třeba to uspěchat.
"Pro zatím ne. Časem ti přidělím tým a senseie ale zatím jich moc volných nemám. Takže tomu dáme trochu času. Takže pokud nemáš ještě něco na srdci je to vše." řekl a sledoval pokud by po mě něco chtěla.

Nic složitého to nebylo, ale já byla ráda, že jsem tuhle část měla za sebou. Musela jsem se dlouho přemlouvat, abych se sem vůbec odhodlala jít...i když mi bylo divné, že po mně chtěl jen vyplnit formulář. Asi má opravdu přehled o všech ve vesnici... Napadlo mě. Sensei a...tým?...hmmm. Nebyla jsem zrovna dokonalý spolubojovník pro tým. vlastně jsem nebyla vůbec týmový hráč a nejraději pracovala sama.
"To bylo vše...Nashledanou." Uklonila jsem se, vzala si kopí a odkráčela s oddechem z kanceláře.

(přesun)

Krokom, ktorý niesol tempo dôchodcu, som kráčal pomaly schodiskom. Schod po schode. Div som neumrel pri tom dvíhaní nôh. V tvári som mal zas ksicht, akoby som bol len chvíľu pred popravou, až nato, že toto bolo asi horšie. Konečne som to prešiel a musel som sa zastaviť pri stene, oprieť sa o ňu rukou a fakt si oddýchnuť. Hoc obyčajne som mal kondičku dobrú, ale schody... to bolo čisté zlo. Šuchtavým krokom som sa následne zas dostal až k dverám a lenivo som na ne zaklopal. Ak tam nebude, nech si ma neželá. Prejsť toľko schodov kvôli ničomu. Nahodil som znudený výraz, ruky som vopchal do vreciek a čakal som, kým mi Kage dá signál, aby som mohol vojsť.

Zastavila jsem se a zírala na ty schody.
Jednou mi to dneska stačilo..
Počkala jsem až okolo mě projde brácha a mez milosti jsem mu skočila na záda.
"Trénink...říkej tomu tréénink!"
Nehodlala jsem se pustit ani za zlaté prase! Dokonce ani za Yaoi mangu!

Už jsem stála na vlastních a spokojeně se protáhla.
"Téééda to bylo schodů co?"
Dřepla jsem si k němu a začala ho ovívat.
"To bude dobrý, to dáš! Jsi přece zástupce Amekageho. Postav se ty bábovko!"
Mrmlala jsem a trochu do něj žďuchala.
"Za to ti dohodím nějakou sexy kočku."
Pff to určitě...

Síce som začul Kageho, ako povolil vstup, ešte som ostal stáť pred dverami. Niekto tam robil rámus, akoby ho napichovali na kôl cez.. no.. V každom prípade som si počkal na dotyčného kým vylezie hore, až som zazrel vlastne dve osoby. Nadvihol som jedno obočie a privrel oči, zatiaľčo som uvažoval o tom, prečo tu konečne niekto nevybuduje výťah. Alebo aspoň nejakú skratku či čo! Nakoniec som len pokrútil slabo hlavou, otvoril som dvere a vstúpil som do kanclu. Dvere som nohou aj následne zabuchol, pričom som sa pozrel na Amekageho.
"Ói." Zašomral som a lenivo som došiel až pred jeho stôl. Sadol som si na kraj stola tak bokom, pričom som sa oprel aj rukami a začal som sa akoby nič obzerať po kancelárii.
"Neharaší človeku z tohto?" Spýtal som sa. Nedokázal by som tu sedieť celé dni. A to len sedieť, nie ešte niečo robiť! Ale tou otázkou som aj zmĺkol, vlastne som sa stále obzeral, lebo Amekagovi som bol viac-menej chrbtom, čiže sa mi ani nemuselo chcieť otáčať k nemu hlavu. Načo, zbytočný pohyb, veď ma už videl.

Znudene som sa rozhliadal stále po stenách, šťudujúc miestnosť. Síce, nie žeby ma to zaujímalo, ale čo som mal iné robiť. Aspoň ma nik nevyháňal z pohodlia, ktorým bolo sedenie na stole. Krátko som sa pozrel na neho a počúval som, čo mi hovorí, i keď som to až tak priveľmi nevnímal.
"Misiu? To tak.." Zašomral som. Mohlo mu jasne dopnúť, že moje meno a slovo "misia" k sebe veľmi nepasujú. Vlastne... moje meno nepasuje s ničím, čo sa dá považovať za prácu a podobné. Vnímať o niečo lepšie som začal snáď až v momente, keď z chladničky vytiahol Sake. Do úst mi hneď nabehli slinky a zrenice tmavých očí sa rozšírili.
"Hmmh.. tvoj liek proti tomuto schvaľujem." Zamrmlal som a vlastne som si ani neuvedomil, že mu tykám, ale čo už. Ja som netykal ani starým, ani cudzím, ani známym. Nikomu. Občas síce Kagovi, ale teraz som na to nejako zabudol. I tak ma ponúkol Sake, takže aj keby si to uvedomím, tak mi to je jedno.
"Že sa pýtaš." Natiahol som k nemu ruku a čakal som, že sa mi v nej do pár sekúnd objaví to, čím ma ponúkol. Klopanie som zároveň ignoroval, teda, aj nejako prepočul, mal som dosť starostí s tým, ako som čakal na to ponúknuté pitie. Až teraz som si ale nakoniec spomenul, že som mu ešte nepovedal čo tu robím.
"Stačí len taký oživovací, pretože sa pôjde piť inde. Veď preto som aj tu, že.." Prehovoril som a sledoval som Amekageho dúfajúc, že to pochopí. Nemal som nejaký dôvod, prečo som pozýval Kageho chlastať do baru, ale na druhej strane... prečo nie? On sa uleje, ja si zas vypijem... a možno ma aj založí.