Nemocnice Amegakure

Prestalo ju to baviť pomerne rýchlo, aktuálne sa pretočila na bok.
Len ma prekvapilo, že to bol bok na mojej strane, a že sa na mňa teraz dívala.
Mal som pocit, že ma nemôže vystáť ani dívaním sa, takže toto bolo čosi nové.
Mlčky som jej pohľad oplácal, len som narozdiel od nej teraz nad ničím nepremýšľal.
Alebo aspoň nie nad tým, nad čím ona, keďže sa údajne nedalo nemyslieť na nič.
Ale po chvíli mi začalo pár myšlienok prúdiť hlavou, keď to jej kukanie trvalo dlhšie.
Nečakal by som, že by to tak dlho vydržala, ale nešiel som jej to výnimočne kaziť.
Takže som ostal ticho a len som jej to kukanie opätoval svojimi tmavými očami.

Mezitím co on díky bohu konečně držel tlamu jsem spočítala kolik měl viditelných piercingů, zjistila jsem, že má tmavý oči a tunely v uších.
Teda je vážně až fascinující, že jsem si toho předtím vůbec nevšimla...jediné co jsem věděla bylo jen to, že má bílé vlasy. Hmm
"Hmm proč, že mě netěší?"
Rozhodla jsem se promluvit a nadzvedla obočí.

Udržalo sa tu celkom dlhé ticho, aj keď nedalo sa ešte veľmi porovnať s tým, keď som ju len nasledoval s úmyslom otravovania.
Ono, to nás dostalo do tejto situácie, ale akosi som to neľutoval tak, ako by som asi mal.
Bola v poriadku, takže som asi nemusel.. hoc ta pamäť..
"Lebo sa ľahko naštveš a ja rád štvem."
Jednoducho som jej odvetil a podoprel som si hlavu rukou o koleno.
Ja som si ju prezeral už párkrát, kým ona to poriadne spravila až teraz.
No ale čo už, keby to bolo vymenené, tiež by som na ňu nehľadel tak ako to mám vo zvyku.

"Hmm."
Zamumlala jsem a dál čuměla.
"Máš tetování?"
Zeptala jsme se zvědavě...člověk jako on by měl mít tetování ne?
Kdyby ne tak to bych se hodně, ale hodně divila.

Chvíľu som akosi nereagoval.
Len som uvažoval o tom, prečo je zrazu tak zvedavá.
Napokon som dvihol pravú ruku a vyhrnul som si rukáv mikiny.
Na zápästí som mal tetovanie vlastne po celom obvode ruky.
Nebolo to moc malé tetovanie, keďže sa ťahalo až takmer po lakeť.
Pavučina, nejaký znak, akoby prichytené kosti a bohvie čo ďalšie.
To tvorilo prvé tetovanie.
Následne som pohol hlavou na stranu, aby som jej odhalil druhé tetovanie.
Trochu som si odhrnul vlasy, na krku som mal tiež iba nejaké znaky a tie mali font, tvar v podstate z kostí.
"Posledné mám cez celý chrbát."
Zamrmlal som, to som jej ale nešiel ukazovať.
Pýtala sa vlastne len či mám, takže ako odpoveď jej toto všetko bolo viac ako postačujúce.

Když si myslel, že si nic nepamatuju byl nějaký...sdílnější.
Divný..
"Hustý.."
Utrousila jsem když mi ukazoval tetování, to já vždycky chtěla nějaké tetování nebo piercing ale bála jsem se do toho jít. Určitě bych vypadala jak ještě větší idiot.
Teď mi došlo, že kdybych byla kluk vypadala bych jako on.
Stejné bílé vlasy, ve vlasech jsem normálně nosila taky čelenku, nosila jsem dokonce i tmavé oblečení a odhodlala bych se k tetování i piercingům.
To je strašidelný.

Oproti iným boli tieto dve tetovania ešte slabé.
Možno ešte ten chrbát mohol byť niečo poriadnejšie, ale tak ani tie dve neboli zlé no.
Ale zdá sa, že jej sa páčili, takže to stačilo.
Rovno som si už dal dole mikinu, na ktorej som mal prehodenú ešte druhú mikinu a hodil som to na operadlo stoličky.
Ostal som len v tenkom, čiernom tričku a zas som sa normálne usadil.
Vrátil som sa pohľadom na ňu, nič nehovoriac.
Nejako ma fakt, že možno stratila pamäť, udržoval od tej pôvodnej výrečnosti.
A nemohol som ju ani štvať, nervy by jej teraz nepomohli, takže som proste mlčal.
Mala aspoň možnosť ukázať svoju výrečnosť, keď už bola taká podobná mne, tak nech sa teda predvedie aj v tejto stránke.

Sledovala jsem jak si sundává mikinu a zase si sedá.
"Kdy jsi si nechal udělat první piercing?"
Zeptala jsem se ho když se zase usadil a přemýšlela, jaký si nechal udělat první.
Zajímavé, že jsem chtěla poznat víc kluka co mě otravoval...to asi ta hlava a to co mi píchli.
On se sice sem tam pořád vlnil a nabíral divné barvy ale ignorovala jsem to. Nemohla jsem se mu začít smát, že je zelenej...to bych byla asi za blbce.

Bola nejaká až moc zvedavá, čo bolo divné, keďže otázky padali na mňa.
Asi za to ale ozaj mohla tá hlava a to niečo, čo do nej pichli.
Znudene som si podoprel hlavu znova rukou o koleno.
Pohľadom som od nej neutekal, stále tu nebolo nič iné.
"Na 18-tku." Odvetil som krátko a jednoducho.
Len moment nato do izby vstúpila sestrička, opäť nebola nič moc.
Prekrútil som očami, Ame mala asi zlú zásobu pekných sestier.
Tá sa ale prišla len kuknúť na Yuri, začala jej čosi kontrolovať, prístroje, tú ranu, dávala jej otázky či ju niečo bolí, či jej nieje zle a tak ďalej.
Ja som len mlčky sedel a stále hodnotil úroveň sestier.

"To bych ještě stihla."
Zamumlala jsem zamyšleně když přišla sestřička. Moc jsem jí nevnímala když na mě mluvila a něco jí prostě odpovídala aby dala pokoj a odešla. Chm to kdyby přišel nějaký mladý hezký doktor to bych hned dávala pozor. A nebo Amekage..
Přiblble jsme se usmála a když odešla koukla jsem se zase na něj.
"A tetování? Taky na 18-tku? Počkej..kolik ti vůbec je?"

Sestrička nakoniec s povzdychom odišla, ani nedala vedieť čo a ako o jej stave.
Odprevadil som ju pohľadom, načo som sa zas radšej pozrel na Yuri, čo bol lepší obraz.
"Tiež." Prikývol som a krátko som sa odmlčal.
Bol vtedy blbý nápad si dať tetovanie hneď na krk, bolo to totiž jedno z miest, kde to bolelo najviac.
Ale čo už, aspoň som si užil bolesť... možno to bol trest za niečo.
"21.." Zašomral som odpoveď a prižmúril som oči.
Podľa jej slov "to bych ještě stihla" bola vlastne asi 18 ročná.
Doplo mi to až teraz.
Trochu som sa blbo pousmial, bol to ideálny vek. Aspoň pre mňa.

"21? Hmm."
Zamumlala jsem zamyšleně, no tak nějak jsem si to myslela.
Jelikož jsem ho pořád sledovala, nebo spíš na něj čuměla všimla jsme si každé změny výrazu a ukázala na něj skoro s otevřenou pusou.
"Ty jsi se právě trochu usmál!"
Řekla jsem to jako by to byl objev století!

Nadvihol som obočie, keď na mňa ukázala.
Ostal som na ňu mlčky kukať.
To ma doteraz ešte nevidela sa usmiať alebo..?
"No to mi je teda vec.."
Zamrmlal som krútiac slabo hlavou, schválne som sa aj tak slabo usmievať ostal.
Keď už si to všimla až teraz, tak nech si to vychutná.
Pravda nebol to ten úprimný, normálny typ úsmevu.
Vždy v tom niečo bolo, v tejto chvíli šlo o dosť zaujímavé nápady a myšlienky spojené s Yuri v mojej hlave.
No jó, kedy som ja nemal také myšlienky...

"To teda je. Já na tebe předtím nekoukala."
Odsekla jsem a pak zůstala mlčet. Já si ho přece "nepamatovala"! Tak jak jsem to mohla vědět.
Ty blbe..
Plácla jsem se v duchu do čela.
"...myslím." Dodala jsem abych to zachránila a blbě se uculila.

Um?
Prižmúril som oči, odhalila sa!
Mohla to už zachraňovať hocijako, no už to bolo povedané!
Možno keby povedala to svoje "myslím" hneď, tak by to ešte prešlo, ale takto to veru nevyšlo.
Prisunul som sa bližšie a zľahka som sa k nej naklonil, dívajúc sa jej do tváre.
"A mám ťa."
Pošepkal som a spokojne som sa pre seba uškrnul.
Pokazila si to, ja som doteraz bol fakt nerozhodný v tom, či má alebo nemá pamäť, ale teraz to už asi bolo jasnejšie.
No čo, vyšlo jej ma oklamať.
Odplata by bola ale inokedy, teraz som jej nechcel robiť zle.
Ale to iba preto, že mala narazenú hlavu, asi som mal rešpekt k trošku vážnym zraneniam.
Aspoň k niečomu, keď už k iným veciam a stavom nie.

Když se trochu naklonil blíž ušklíbla jsem se.
"No jo..no jo...ale chvíli jsi mi to věřil."
Pobaveně jsem se zasmála a dál ho sledovala.
Chtěla jsme si sednout ale ještě jsem to oddalovala.
Ta hlava bolela jako střep i když se mi podařilo tu bolest teď nějakou chvíli nevnímat.
Kdybych se zvedla tutově bych měla chuť si tu hlavu prostřelit.

"Chvíľu.. mala si šťastný moment."
Žmurkol som jedným okom a len som tak ostal priklonený.
Asi ma nebavilo len obyčajne sedieť na mieste, vzdialene od nej.
Takto to bolo zaujímavejšie.
Rukami som sa zľahka podoprel o kraj postele a pokračoval som v sledovaní jej.
"Tak zistila si už všetko čo si chcela?"
Spýtal som sa a naklonil som slabo hlavu.
V podstate to bol dobrý nápad ako niečo zisťovať.

"Ani ne... nejsem člověk, kterému by stačilo jen pár informací. Ale aspoň už vím jak se jmenuje můj osobní otrava."
Ušklíbla jsem se a podepřela si rukou hlavu.
"Na-tsu-o."
Zazubila jsem se po tom co jsem takhle řekla jeho jméno.

"A čo také ťa ešte zaujíma?"
Trochu znudene som sa spýtal.
Následne som sa trošku pouškrnul, keď mi vyhláskovala moje meno.
Potom som výraz zas tak "zľahostajnil".
Aspoň chvíľu s ňou viem vychádzať.
V duchu som sa znova slabšie uškrnul.

"Máš rodinu? Jak si vyděláváš na pití když jsi líný jak prase? Vycházíš vůbec s někým?"
Zeptala jsem se na pár prvních otázek které jsem měla v hlavě a zvědavě ho sledovala.
Už zelený nebyl, tentokrát byl trochu červený...ale už se to celé kroucení a točení uklidňovalo.

Pomaly som vstal a stočil som stoličku znova tak, aby som mal operadlo pred sebou.
Posadil som sa, hlavu som si oprel o opierku ako aj prv len s tým rozdielom, že som ruky uložil na kraji postele.
Pohľadom som znova uprel na ňu.
"Rodinu nemám.. alebo o nej aspoň neviem. Klan do toho nerátam."
Poznamenal som a na chvíľu som si zavrel oči.
Bolo asi veľmi únavné tu sedieť a sedieť.
Keby sa Yuri neprebudí, zrejme by som tu zaspal už dávno.
"Moje zarábanie je ešte tajomstvo a či s niekým vychádzam si musíš posúdiť sama."
Odvetil som na zvyšné dve otázky a otvoril som oči.
Vychádzal som vlastne len s Amekagom a teraz chvíľu s ňou.
A aj to som to videl tak, že ma Amekage iba proste znáša a ona... no, ona mala v sebe tú pichnutú látku.
Inak by to takto určite nevyzeralo, aspoň čo som to tak videl.
Ale ani ma to veď netrápilo, čo mňa bolo po vychádzaní s niekým.

"Chmm.."
Vydala jsem ze sebe zamyšleně a trochu přimhouřila oči protože se mi zdálo, že jeho vlasy se hýbou jen tak sem a tam.
WTF..?
Trochu jsem vykulila oči a čuměla na jeho vlasy, no jelikož byl celkem blízko tak jsem na něj dosáhla a tak jsem k němu natáhla ruku a zatáhla ho za pramínek vlasů v ofině.
"Víš, že máš živé vlasy?"

Trochu som sebou cukol, keď ku mne natiahla ruku.
Napokon som len podvihol hlavu a sledoval som jej ruku, ktorou ma zatiahla za prameň vlasov.
Následne som pozrel naspäť na ňu.
"Skôr ty máš bujnú fantáziu."
Zašomral som a zas som si zložil hlavu na opierku.
Zároveň som natiahol ešte ruku k nej a priložil som zľahka dlaň k jej čelu.
S nič nehovoriacim výrazom som ruku po momente zas stiahol.
Len som chcel vedieť, či neblúzni z horúčky alebo to bude tým úžasným liekom.
Keďže však čelo mala primerane teplé, ostal asi iba ten liek.
Alebo sa udrela až tak, že sa jej niečo porobilo v hlave.
Ale to by sa ukázalo aj nejako inak a tiež skôr než teraz.

"Myslíííš?"
protáhla jsem a převalila se na záda, pak na druhý bok, na břicho a při dalším převalení jsem slítla na . Chvíli bylo ticho a pak jsem dostala výbuch smíchu, sice na mě neviděl ale smála jsem se jak idiot.
Do toho mě začala opět nehorázně bolet hlava a nejen ona po tom co jsem slítla z postele, takže jsem nevěděla co dělat dřív...smát a nebo naříkat.
Nakonec jsem vykoukla a zůstala klečet na zemi, hlavou jsem se opřela o kraj postele a sledovala ho.
"Slyšel jsi někdy o Sneizy city?"

Iba som zaklipkal očami a sledoval som, ako sa pretáčala až nakoniec padla z postele.
Ak to nebolo liekom, bola fakt bláznivá.
Posunul som sa na stoličke k nej, hoc vykukla a oprela sa o kraj postele.
Len som sa čudoval, že sa ešte stihla rehotať ako id*ot, ale hlava ju začala bolieť asi až po tom.
Prisunul som sa na stoličke k nej a to s úškrnom v tvári.
"Nie, nepočul."
Odvetil som a lakťom ruky som sa oprel o kraj postele.
"Ľahni si naspäť, ešte si viac ublížiš."
Zašomral som a sledoval som ju.
Čakal som, že sa vyštverá naspäť do postele, prípadne ju zachytím, keby sa jej zas podarilo strepať sa na zem.
Mne osobne to síce nevadilo, veď sa i tak rehotala, ale bolo by na nič, keby sa jej kvôli tomu zhorší stav.
Predsa len som tu s ňou sedel, takže vina by opäť padla na mňa.
Aj keď viny som na tom mal už teraz dosť.. teda nie, ona predo mnou začala utekať!