Nemocnice Amegakure

"To je dobrý...já totiž taky ne." Ušklíbla jsem se zase jako idiot a dál klečela na zemi.
"Pff prosím tě. Klidně můžu jít domů. Nehodlám tu být."
Zamrmlala jsem a s pomocí postele jsme se postavila.
Ouu..sakra to bolí.
Přimhouřila jsem oči aby se všechno okolo mě přestalo točit a pomalu obešla postel.
"Jdeš taky nebo tu budeš sedět?"
Zastavila jsem se u něj a rukou se opřela o opěrku židle na které seděl.

To nieje dobrý nápad.. ale tie nemávam ani ja.
Pokrčil som ramenom a pomaly som vstal.
"Keď ťa niekto doma takto uvidí, bude to prúser."
Zamrmlal som, len aby vedela, pričom som si obliekol mikinu a tú druhú som si znova iba uviazal a pohodil na ramená.
Následne som sa pozrel zas na Yuri, odrazu som sa uškrnul.
"Ak chceš, môžeš ísť ku mne, ale neručím za následky."
Už opäť s menšou provokáciou som poznamenal a radšej som stoličku pridržiaval.
Mohla by sa zvrtnúť a to, ako sa o ňu Yuri opierala, by dopadlo ďalším pádom na zem.
Síce by som sa asi začal smiať, jej by to k stavu nepomohlo.
Vlastne to by nepomohol ani tento odchod, či to, že vôbec stála, ale zas ležať môže hocikde.

"Jasně..jasně."
Zamumlala jsem a pomalu se vydala ke dveřím.
Každý krok jsem zvažovala třikrát a snažila se balancovat rukama.
Hlavně neupadnout... a zmizet.
Sunula jsem se jako šnek pryč..teda k němu, za tohle by mě brácha asi fakt zabil.

No to ma pos*r, ona a ku mne? Bez váhania?
Pokrútil som iba slabo hlavou a s úškrnom som vykročil za ňou.
Síce ledva kráčala, ale tak aspoň som mohol kráčať pomalým, nevyčerpávajúcim tempom.
Cestou nás síce videlo hneď niekoľko sestričiek, aj pár doktorov, ale nikomu z nich som nedal šancu nás zastaviť.
Lepšie povedané, zazeral som na všetkých ako vrah.
A mohli si zavolať aj stráže, kým prišli sem, už sme boli vonku.
Aj keď Yuri to trvalo sem tam dosť dlho aj na mňa, ale tak.. detail..