Yume Uzumaki (ANBU)

~JMÉNO A PŘÍJMENÍ~
Yume Uzumaki
~HODNOST~
ANBU
~VESNICE~
Uzushiogakure
~POHLAVÍ~
Žena
~VĚK~
18
~KREVNÍ SKUPINA~
AB
~KG~
Chakra Chains

~SEN & CÍL~

Yume už nemá sny. Sny jí přijdou jen jako zátěž, něco, co lidi jen oslabuje a zpomaluje v cestě vpřed. Ona sama má jenom cíle. Stala se ANBU a to jí stačí, jejím cílem je splnit všechny mise, ať už sebetěžší na ten nejlepší výsledek a zdokonalit veškeré své schopnosti na maximum.  

~FOBIE~

Je pravda, že každý z nás se něčeho bojíme. Yume nemá žádnou fóbii, ale nemá ráda závazky, protože se nejvíc obává zklamání. Raději si proto od ostatních drží odstup. A další věc, kterého se děsí snad ještě víc je selhání, neúspěch. Nepřipouští si chyby.



Yume pochází z váženého klanu Uzumaki a není se tak čemu divit, že ovládá i jejich KG, čakrové řetězy. Obrovská zásoba chakry společně s ovládání chakrových řetězů díky kterým dokáže spoutat bijuu a krotit jinchuuriky. Své schopnosti ale většinu času drží v tajnosti.
Další její předností je až nadlidská síla získaná léty tréninku a lékařské ninjutsu dotáhnuté až skoro na úroveň bájné Tsunade. Specializuje se na blízké až střední vzdálenosti. Boj zblízka jí nedělá problém, ale jako medik se drží spíš v ústraní. Je tam, kde je jí potřeba. Má rychlé reakce a reflexy. Je až přesná a v boji si zachovává chladnou hlavu. To, co má v síle, ale postrádá v rychlosti a Genjutsu je její největší slabinou.


~VLASTNOSTI~

Předtím než se přidala k ANBU to bývala energická dívka plná života, byla až moc naivní a s velkými sny.  Chtěla pokořit všechny a všechno a dostat se na vrchol svých možností. Byla to dívka plná odhodlání, které jí zůstalo doteď. Odvaha, odhodlání, nikdy se nevzdávat, nelitovat a neotáčet se zpět. Vždy až doteď nosí hlavu hrdě vztyčenou a nikdy z boje neutíká. Je na to až moc hrdá. Tam, kde ostatní vidí prázdnotu, ona vidí světlo. Nikdy neříká nikdy, vždycky se najde cesta, jak z toho ven.
Dříve byla upovídaná, poslední dobou je ale zamlklá a upovídaná. Je zahloubaná do vlastních myšlenek. Není to tím, že by se změnila, je to tím, že dospěla a začala si uvědomovat, že život není pohádka. Není to iluze, je to krutá realita a proto je lepší přestat snít. Ví, jak se rozhodnout v těžkých situacích, neváhá, zbytečně neriskuje. Svých rozhodnutí nelituje. Její hlavní předností je obětavost. Udělá všechno proto, aby druzí přežili, což z ní dělá skvělého velitele. Už dospěla a je z ní žena, co ví, co chce. Co se nenechá nikým zastrašit a jde si za svým cílem stůj, co stůj. Taková je Yume, hrdá členka klanu Uzumaki, co si přeje dělat svému jménu čest.

~VZHLED~

Když byste se na Yume podívali, od začátku byste věděli, co je zač. Dívka s tak netypickou rudou hřívou, která většinou náleží příslušníkům klanu Uzumaki. Barvu, kterou dříve nesnášela, ale později si na ní zvykla. Rudá záplava dlouhých vlasů, co jí spadá až do půli zad. Pevná štíhlá a vysoká postava, měřící okolo 170 cm a vážící 55 Kg.
Obvykle ji uvidíte v ANBU oblečení a s maskou ve tváři, ale pod ní se skrývá vcelku tvář jemných rysů, malý nos, smyslné rty a velké karmínově rudé oči, které si vás vždy prohlížejí s jistou lhostejností a skrytou jiskrou. Umí být stejně laskavé jako chladné.
Jinak na ní není nic zvláštního, mezi ANBU naprosto skvěle zapadá, bez masky naopak dost v davu díky rudé barvě vyniká. Bez masky je poslední dobou velice často, když je povolávána do nemocnice k případům.




Yume má ráda odpočinek. Má ráda ticho a klid, ale nepohrne ani dobrou společností. Ráda provokuje a baví se, ale stejně tak ráda jen vysedává u jezera a naslouchá přírodě. Nejraději má noc za úplňku, dokáže se na něj dívat i hodiny, dokud nezmizí. Má ráda hodně pálivá jídla a kupodivu i ramen. Ráda pomáhá druhým a je to na ní i vidět. Nezdá se to, ale když vidí, jak se vyléčení lidé znovu usmívají, dělá jí to radost.




Can you feel my heart?

Samotné mé narození není nijak zajímavá událost. Narodila jsem se v létě, v jednom šíleně parném dni na konci července. Narodila jsem se do klanu Uzumaki, který v téhle době už není moc početný. Vážně nás není moc. Nebylo se čemu divit, že z nového přírůstku měli všichni obrovskou radost a já jsem se mohla jenom radovat z té péče, kterou mi všichni věnovali. Měla jsem skvělé dětství, skoro bez chybičky řekla bych, proto by bylo zbytečné se o něm dál rozepisovat.

O pár let později.. Poslali mě na Akademii, měla jsem totiž velké předpoklady k tomu, aby ze mě byla skvělá kunoichi. Všichni ve mně věřili, říkali, že jednou dokážu velké věci a navrátím klanu Uzumaki jejich místo na slunci. Tehdy jsem je moc nechápala, ani nebrala na velkou váhu. Byla jsem jen dítě. A byla jsem pěkné číslo vám povím. Velký rebel, co se na Akademii všem vzpíral, chtěl být ve všem první a nejlepší. Ano, chtěla jsem, ale ne vždy se mi to podařilo. Častokrát jsem se domů vrátila pomlácená, nebo ušpiněná, z další pěkné rvačky. Byla jsem prostě dítě k nezaplacení. Už tehdy jsem se bila za svojí budoucnost ale byla moc důvěřivá, a to se mi později vymstilo. Akademii jsem nějak prolezla, bylo na čase jít dál!





I'm scared to get close and I hate being alone.
I long for that feeling to not feel at all.

A jak už to tak bývá, vždycky vás k někomu šoupnou. Ale já jsem dostala tým, na který budu vždycky vzpomínat jen v tom nejlepším. Byli skvělí. Dostala jsem se do týmu se dvěma chlapci. Blonďatým Ryuuchim a červenovlasým Hachirem. Oba dva byli úplně jiní, ale vzájemně jsme se všichni doplňovali. Pod vedením našeho senseie jsme se po pár nudných misích dostali na chunninské zkoušky. A bohužel, tam to všechno začalo. Tam jsem objevila své KG a tam jsem také o tolik přišla.
Nerada se k tomu vracím, od té doby jsem uzavřela své city před kýmkoliv jiným a také to byl jeden z důvodů, proč jsem se začala učit Medikem a přidala se k ANBU jednotkám. Ano, já jsem chunninské zkoušky udělala, ale za jakou cenu. Zkoušky se konaly v Konoze, původně nemělo k ničemu dojít, ale střetly jsme se s cizím týmem. Došlo k boji. Je pravda, že jsme toho moc neuměli. Já se začátečnickým Taijutsu, Ryuuchi s začátečnickým Genjutsu a Hachiro nás jistil Fuutonem. Byli o tolik silnější a zdatnější. Nemohla jsem nic dělat, když Ryuuchiho zasáhly ty jehly. Mysleli jsme, že to nic není, on sám to tvrdil a jen se na nás usmíval, a když ten druhým tým se stáhnul, pokračovali jsme ve zkouškách dál. Ale tolik jsme se spletli. A přišli na to až moc pozdě. Jehlice byly otrávené a Ryuuchi se jedu pomalu oddával. Nemohla jsem dělat nic, vůbec nic, jen sledovat, jak chladne, jak odchází a držet ho v náručí. A než jsem přišla jednotka z Konohy, bylo už moc pozdě. Kdybych to poznala dřív, mohla jsem ho zachránit. Byla to obrovská rána, Ryuuchi s Hachirem byli moji nejlepší kamarádi a já o jednoho z nich musela přijít. Byla to rána, ze které jsem se vzpamatovávala ještě hodně dlouho. Zkoušky jsme splnili, ale od té doby jsem se týmu kompletně vyhýbala a ten se postupem času rozpadl. Zavírala jsem se doma jen se svitky. Ten pocit viny mě sžíral tak, že jsem denně trénovala, hecovala se a zlepšovala. Své KG, členové klanu mě hrdě pozorovala, tak jsem poprosila i tehdejšího Uzukageho, jestli bych nemohla se naučit Medikem. Trvalo to hodně, hodně dlouho. Zapřísáhla jsem se, že se odteď budu spoléhat jen sama na sebe a že už nikdo pod mými rukami z mých přátel nezemře. Že už je nenchám odejít, teď už jsem věděla, že je budu moct zachránit. A tohle vědomí mě vedlo dál a dál. Ztratila jsem sny, přestala jsem být ta malá naivní holka. Začala jsem se soustředit na důležitější věci, na své cíle.



Po pár letech tvrdého tréninku a stranění se společnosti jsem se rozhodla, že takhle už to dál nejde. Chtěla jsem společnost, tak moc, ale bála jsem se nových přátel a bála jsem se podívat do očí i těch starých. V klanu se to také už nedalo vydržet, tolik tlaku, abych se ty techniky naučila, když už jsem jednou ten talent projevila, tak abych ho nepromarnila. Kladli i na srdce, abych na sebe dávala pozor a střežila naše dědictví jako oko v hlavě. Já byla to dědictví. A já jim chtěla tolik udělat radost, chtěla jsem, aby byli pyšní. Tak moc jsem dřela, ale potřebovala jsem klid. Potřebovala jsem někam, kde se budu moct schovat a dál se zlepšovat.
A v tom jsem je uviděla. Jednou v kanceláři, bylo mi tenkrát 17. Odění v maskách, plně oddáni vesnici a Kagemu. Stáli tady tak chladně a neohroženě, bez zaváhání šli splnit příkaz. A v tu chvíli jsem se jasně rozhodla, co udělám. Přidám se k nim. Tak jsem i udělala. Byl to další rok dřiny, bylo to utrpení, s jakým přístupem s námi jednali, rozhodně ne jako v bavlnce. Ale ANBU mě zocelili. Dali dohromady moje pochroumané city, a udělali ze mě člověka, co už se ničeho nebojí, ani smrti ne. ANBU nechtěli závazky, nechtěli přátelství a to mi naprosto vyhovovalo.
Nestal se ze mě chladný zabiják, ba naopak. Masku jsem kvůli nemocnici odkládala velmi často a doteď odkládám. Hodně jsem se přiučila, nemusím se teď bát o sebe ani o druhé, postarám se o ně. Zapřísáhla jsem se Kagemu, že mu budu vždy oddaně sloužit, stejně tak jako vesnici a nezradím. Od té doby plním misi za misí a můj život se pomalu, ale jistě, dostal zase do zajetých kolejí..