Kancelária Amekageho

Zarazila jsem se nad tím, co Reikin říkal. Podezřívavě jsem si ho prohlížela. Stále někoho zabíjet? Bleskla mi hlavou myšlenka, že něco tuší.
"Máte pravdu omlouvám se za tu scénu." kapitulovala jsem celkem rychle, tohle se mi nelíbilo, co jsem vlastně o nich věděla o novém Amekagem a jeho zástupci. Já nic doufala jsem, že to samé vědí i o mě. Klid přišel celkem rychle a to stačila jedna věta. Naposledy jsem zabíjela před dvěma lety na straně nukeninů. Prohrábla jsem si vlasy a na chvíli sundala masku, abych si utřela orosené čelo a masku si nasadila zpět. Nejistě jsem šla ke dveřím.
"Mám zde zůstat nebo hlídat venku?" zeptala jsem se ho o poznání klidněji.

Ostal som spokojne sedieť na stole a kukať na Reinu.
Napokon sa zjavne upokojila a tak som sa nemusel strachovať, že sa niečo zomelie.
Zostalo tu však krátke ticho, pretože i Reine som hneď nedal odpoveď.
No napokon, nemal som pocit, že by ma tu niekto mal napadnúť, takže som i nevidel dôvod k tomu, aby tak prísne strážila dvere vonku.
"Môžeš zostať." Odvetil som jej a oprel sa rukami o stôl, čím som sa trošku nahol dozadu.
Videl som tak aspoň i na Reikina.
"Tákže.. to by sme mali.. je ešte niečo, čo treba prebrať?" Spýtal som sa zvedavo, inak povedané, chcel som vedieť, či majú tému, pretože som bol lenivý na nejaké vymýšľanie.

Mlčela jsem a dívala se na Reikina i Natsua. Mě bylo jedno, kam půjdou stejně musím s nimi dokud mě nepropustí.
"Ať půjdete kamkoli stejně musím s vámi." přinutila jsem se k menšímu úsměvu a čekala jestli opravdu někam vyrazí či ne.

Celou cestu od brány až sem jsem se nesla, jakoby mi to tady všechno patřilo. Bylo to úžasné vidět zase tolik lidí a nějaké ty známky civilizace. Teda ne, že bych ty dva roky žila někde na větvi v pralese ale byl to prostě rozdíl. Vycupitala jsem po schodech nahoru a když jsem stála před kanclem přejela jsem dlaní po dveřích. Bylo to zvláštní být zase..doma? Mohla jsem to tu nazvat vůbec domovem, když jsem se tu opravdu po spojení nezdržela dlouho? Takže jinak, bylo to zvláštní být zase mezi tolika lidma. Doufala jsem, že se Amekage probral a je v pořádku, nebo to za něho přebral nějaký sexy chlapík. Zakřenila jsem se a zaklepala jsem. Rovnou jsem i vešla a zůstala stát mezi dveřmi s rukou na klice. Člověk chce jen jednoho a hned tu má dva. Těkala jsem pohledem mezi chlápkem za stolem a tím co se o stůl opíral, nemohla jsme se rozhodnout, kdo z nich je Amekage. Pak tu byla ještě nějaká maskovaná žena ale tak víte co, ženy mě zrovna nijak extra nebraly. Jelikož jsem se vážně nemohla rozhodnout nakonec jsem zůstala pohledem u toho za stolem. "Nerada ruším takže stručně. Michiko z bývalé Uzu, po 2 letech povolené vycházky jsem zpět. Teď když dovolíte cesta dlouhá..znáte to. Ráda bych si šla odpočinout takže se hluboce omlouvám ale stavím se tu později." Ležérně jsem zasalutovala, zářivě se usmála a zavřela za sebou dveře. Upravila jsem si pláštík a spokojeně se vydala zase pryč. Ano cesta byla dlouhá, ale odpočívat jsem neměla v plánu. Bar byl lákavější.

Než som sa nazdal, stihlo sa tu znova pár vecí.. akosi rýchlo odohrať. Najprv sem vbehla nejaká pekná, asi Jouninka a získala si môj pohľad na celú chvíľu, čo tu bola. Bohužiaľ, bola to práve iba chvíľa, takže o to viac ma mrzelo, keď sa za ňou zabuchli dvere. Aká škoda. Povzdychol som si a keď odtiaľto zdrhol aj Reikin, sadol som si naspäť za stôl a oprel si hlavu tak, že som ju o operadlo trochu zaklonil dozadu.
"No a počet sa zúžil na dvoch." Poznamenal som a letmo strelil pohľadom k Reine. S ňou som si aspoň fakt mohol tvrdiť, že nikdy nie som sám. Síce by mi to nikdy nevadilo, keďže byť stále niekým sledovaný bolo tiež zvláštne, no mňa napokon netrápilo ani jedno ani druhé.
"Chvíľu tu ešte pobudneme. Možno sa tá.. mno.. Mich.. jo, Michiko dostaví. Ak né, vyberiem sa za ňou neskôr." Trochu som sa uškrnul, hovoriac k Reine. Síce som netušil, kam tá Michiko šla odpočívať, ale hodlal som navštíviť svoje odpočívadlo - teda bar. Napokon, nech by povedala aj "idem do nemocnice", i tak by som sa najprv stavil do baru. Veď je to predsa bar!

"Dobře a doufám, že to nebude bar, protože myslím, že dneska Vám to již stačilo lorde Amekage." ukázala jsem na flašku whisky a přitom se opřela o stůl jako u výslechu.
"Vy muži jste stejní." pronesla jsem sarkasticky.

"Bohužiaľ, bar to bude. A druhé bohužiaľ, nemal som ani zďaleka dosť. Tie tri poháre.. či koľko.. to je ako by som pil vodu." Schválne som sa na Reinu žiarivo usmial a ignoroval jej sarkastickú poznámku. Už som ju počul veľa krát nato, aby ma donútila sa k nej vyjadrovať. Radšej som otočil hlavu k dverám a nadvihol obočie.
"Ďalej!" Ozval som sa a pomaly vstal. Nuž čo, nejak ma nebavilo len sedieť a čumieť. I tak som sa chystal už do toho baru, kde som síce nešiel piť tak, ako som zvykol inokedy, ale ani nie menej, než by som chcel.

Oprel som sa rukami o stôl a ostal teda stáť, keď Lucy vošla. Akonáhle som ju zazrel, vyskočilo mi obočie znova vyššie a za ním aj úškrn. Prichádzala mi tu jedna milá návšteva za druhou. Na pozdrav som tentoraz iba pokývol hlavou a ešte si k tomu vypočul vysvetlenie, prečo sa omeškala.
"Nó.." Kukol som na zvitok, ktorý mi položila na stôl a potiahol ho k sebe.
"Hádam, že sa to tu dočítam. No i tak, možno by sa to v skratke dalo i vypočuť." Pokýval som zvitkom vo vzduchu a naznačil tak, či mi to len nezhrnie do pár viet. Mal by som to jednoduchšie a ona by mala tiež skôr verdikt, keďže ja a moje čítanie.. no, pri mojom zastavovaní sa pri každej jednej veci, čo by mi prišla aj nejak inak, než bola pôvodne myslená.. zdržali by sme sa ešte nadlho.

Založil som si ruky na hrudi a mlčky na ňu ostal kukať. Síce mi občas šla karta, že som rozoznal, že mi baba klame, ale občas to nešlo. Ale jej nervózne zasmiatie sa bolo.. dosť nápadné. No napokon, ja som nemohol súdiť. Moja história bola.. no, proste nič pekné. Napokon som sa ale znova uškrnul.
"Na mesiac nechať deti a niekam ísť.. to nebude asi šetrný vinár, hm?" Naklonil som trošku hlavu, hoc odpoveď som nepotreboval. Odomkol som šuflík a vytiahol z neho jeden z viacerých mešcov. Následne som zas šuflík zavrel a zamkol. Ten mešec som jej zľahka hodil a zvitok odložil do iného šuflíka, aspoň budem mať čo čítať, keď tu budem sám v miestnosti.
"Nech už si teda robila čo chcela, odpočinok si hádam, že zaslúžiš. V tom mešci máš dokonca aj na tri odpočinky." Uškrnul som sa, nie, samozrejme, že som tým nemyslel nič konkrétne.
"V každom prípade, moja cesta teraz vedie do baru. Potrebujem tiež trošku vypnúť." Poznamenal som a plášť nechal tu, nechcel som ho na seba. Prešiel som okolo stola a pomaličky dokráčal až k Lucy, len sa zastaviac taký meter-dva od nej.
"Do ktorého si pozvaná i ty, ak máš záujem." Mrkol som na ňu provokačne a letmo sa kukol i na Reinu. Bolo mi jasné, že pôjde za mnou ako môj tieň, takže som ju ani nemusel pozývať. Obzvlášť, keď vlastne sama do baru vraj ísť nechcela... ale mal som jeden nápad, ako ju možno utešiť. No to ešte malo čas. Otočil som sa zas na Lucy a vyzývavo nadvihol obočie, či to príjme alebo kus obsahu toho mešca využije radšej inde, hoc pôvodne som mal v pláne pozývať, ale nik nevie, koľko ich tam bolo a aké pálky by som musel platiť.

Naklonil som hlavu zasa na druhú stranu a chvíľu sa zamyslel nad tým, prečo sa to údajne zmenilo na "Deštný bar". A tiež, odkiaľ to vedela. Očividne táto kancelária nebola jej prvou zastávkou. Ešte k tomu anjelský výraz.. no, vlastne som nemohol obviňovať za nič, ale aspoň postrašiť sa dalo!
"Nó, ak to bude mať vážnejšiu príčinu, vinník za to ponesie následky." Nebezpečne som sa usmial a len si prehrabol vlasy, cez ktoré som mal uviazanú čiernu šatku. Následne som sa kukol ešte raz na Reinu a chvíľku na ňu tak aj ostal čumieť. Veď.. sama si vyberie, či chce ísť aj dovnútra či nie. Ale zrejme pôjde, aby mi nedovolila piť až moc. No čo už, nechal som to ako jej slobodné rozhodnutie. Prešiel som okolo Lucy a otvoril dvere, pričom som počkal, kým vyjde. To som v ruke už ale znenazdajky držal akýsi kus papiera. Bolo na ňom napísané červeným "neprítomný". Ľudia museli vedieť, že tu nie som, aby zbytočne nečakali, či im niekto otvorí. Nalepil som to na dvere a už som len skontroloval, či mám pri sebe peňaženku. Zatiaľ som dal Lucy náskok, teda mohla vykročiť do baru. Ešte som musel zamknúť.. a.. no.. hém.. vytrepať sa po schodoch dole.. a.. a tak..

"Nelíbí se mi to." řekla jsem mu ale šla ven z kanceláře, aby mohl zamknout, stejně mě neposlechne ani jako s Raizouem. Byla jsem v tom sama, a možná jsem ten drink taky potřebovala.

"No ták, trošku sa len uvoľním. Nehodlám sa spiť do nemoty." Uškrnul som sa na ňu a zamkol dvere, kľúč som hodil do vrecka a stočil som sa na päte čelom k nej.
"Snáď ma nesklameš a neodmietneš tiež aspoň jeden drink." Tak nevinne, no pritom stále podozrivo milo som sa usmial, pričom som už iba bez ďalších slov vykročil pomaly za Lucy.

Ušklíbla jsem se, to určitě, jeden drink a já budu mluvit jinak. Šla jsem pár kroků za ním (přesun)

Vrátil som sa sem, no nie priamo do kancelárie. Namiesto toho som ju vynechal a bez výčitiek som sa dostal až na strechu. Posadil som sa a len si vytiahol jednu cigaretu, ktorú som si i zapálil a ostal som sa dívať smerom na Ame, vyfukujúc dym. Neštvalo ma, že sedím v daždi. To bola asi posledná vec, čo ma mohla štvať. No po chvíli som sa aj vrátil k svojim zvykom a vzal som to všetko tak, že o nič nejde. Teda mi to bolo jedno. Na streche som však ostal sedieť. V kancelárii sa mi vysedávať nechcelo a keby aj niekto prišiel, videl by som ho odtiaľto. A ako sa už raz spomínalo, dážď mi nevadil. Predsa len som zažil aj horšie časy, keď napríklad v Ame prvýkrát snežilo a ja som na to akosi nebol totálne pripravený. To bola ešte len zima, nie ako tento dážď!

Rychle jsem se dostala až do budovy kageho a i s kapucí jsem se objevila před jeho kanclem. Pár lidí už na mě divně čučelo díky tomu, že jsem měla ze špičky nosu černou tečku a na tvářích kočičí vousky...trest za to, že jsem vyžrala ledničku svému hostiteli. Měl štěstí, že jsem si toho ještě nevšimla a ani to, že na mě pár lidí divně čumělo mě nedonutilo uvažovat nad tím, že vypadám jinak. Já byla na tohle zvyklá s tím co jsem dělala za bordel. Každopádně...zaklepala jsem a když nikdo nic neříkal vešla jsem. Přece nebudu čekat venku na lavičce když přímo v kanclu je pohodlné křeslo? Hupsla jsem do něj a sundala si kapuci, prohrábla si vlasy a koukla se na hodiny. Doufala jsem, že mi do té doby lázně nezavřou...to by mě teda asi fakt naštvalo.

Zazdalo sa mi, že ktosi prešiel popod strechou a zjavne vstúpil do budovy. Nadvihol som obočie a trošku sa podvihol v sede, aby som sa pozrel dole, ale už bolo tak nejak neskoro. Zas som sa posadil a odhodil zo strechy už len pozostatok cigarety, podotýkam, že už aspoň tretí. Nemával som cigarety až tak často, len toto bol asi nejaký výnimočný čas. S ďalšou som ale nezačínal. Dvihol som sa a chvíľu kukal, či zoskočiť úplne dole. Lenže.. ešte potom šliapať tie schody zasa hore.. no musel som sa prekonať. Takže som nakoniec zoskočil a pomaly sa z podrepu zdvihol. Bol som mokrý až na kosť, ale čo ma po tom bolo. Vstúpil som do budovy a začal kráčať hore. Pri najmenšom som aspoň za sebou robil veľké, mokré stopy, keď už nič. Upratovačky sa budú len radovať. Došiel som pred kanceláriu a ostal zarazene stáť. Len mi nevravte, že sa mi to zdalo.. Prižmúril som oči a uvažoval o tom, či sa vrátim na strechu alebo už zasadnem do kancelárie. No napokon ma presvedčilo niečo celkom iné. Dvere na kancelárii boli otvorené, čo prv neboli. Hoc bolo zamknuté, ale to bol nevšedný detail xD. Vstúpil som dnu akoby som do kancelárie vchádzal prvýkrát aj so strachom z nejakého kageho, priam jak čerstvý Genin, pričom som hodil pohľad na osobu za stolom, v mojom kresle. Naklonil som hlavu a mlčky sa na Michi ostal dívať od dverí, načo som ich iba zabuchol a prešiel pomaličky ku stolu.
"Ak hľadáš niečo, čo ti umyje tú tvár, tak ťa musím sklamať - mám tu len fľašu whiskey." Poznamenal som k tomu, ako vyzerala a ani to sama netušila, načo s ľahkým závanom úškrnu som sa o stôl oprel, nechajúc kvapky z oblečenia a vlasov padať na dosku stola.
"Ak si tu ale kvôli inej veci, spusť." Dodal som a od-oprel sa od stola. Mal som už zrejme jasný plán. Nemal som nič na práci a po jej odchode, akonáhle vybaví, čo potrebuje, tu i tak zostane ticho a teda som mal v pláne využiť tú malú, tajnú miestnosť s posteľou, kde by som už spal, kým by ma nezobudil ruch z chodby, kedy by na moje "ďalej" čakala kopa ľudí.

Když vešel celý mokrý jako kostelní myš ušklíbla jsem a sledovala ho. Po tom co se zmínil o mé tváři nadzvedla jsem obočí ale vstávat se mi nechtělo abych se šla kouknout k zrcadlu. "Ta whiskey nezní špatně." Prohodila jsem a pak jsem se v jeho křesle protáhla. "Já tu jsem teda jen kvůli tomu aby jsi mi do spisu hodil, že jsem se vrátila. Ne že by mi na to nějak extra záleželo ale pořádek je pořádek nebo ne Amekage-sama?" Rýpla jsem si do něj poslední větou a usmívala se jako sluníčko.