Tréningové priestory

Jako vždy jsem jen tak polehával pod stromem a odpočíval. Někdy jsem jsem zavřel oči a usnul a potom se zase díval na nebe. Nikdo tu nebyl, byl tu klid a pohoda. Žádné rozkazy, povinnosti nebo nějaké starosti. Byl to ideální den pro nic nedělání, svítilo a hřálo slunko, foukal příjemný vánek a vzduchem poletovaly lístky ze stromu. Dnešek by snad už ani nemohl být lepší. I když bylo teplo tak pod stromem ve stínu byl příjemný chládek. Jen jsem doufal, že se tu najednou neobjeví kage, kterej mně seřve za to, že nic nedělám. Po nějaké době jsem se však vzbudil a už mi nějak ztuhly záda. Protáhnul jsem se a odkráčel jsem ze cvičiště. (přesun)

Predsa-len som sa odhodlala a prišla som na cvičisko. Kuro, jediný z mojich psov, šiel so mnou. Veď prečo nie? Strážil ma vždy... až príliš.
Upravila som si vlasy aby mi nezavadzali a začala som trénovať výpady. Cítila som však prítomnosť nejakej osoby a Kuro ju cítil tiež.
Pokiaľ bude chcieť tak vylezie. Pomyslela som si a skalpovala som stromy ďalej.

Prudko som sa otočila a povšimla som si nadávajúceho chunnina, alebo to bol gennin? Oh, a ďalšiu osôbku. Kuro sa zatváril zmätene, rovnako ako ja. Zaujímavé, veľmi zaujímavé.
Žeby toto bolo to dievča z klanu Kurama? Hmm...
Kuro mi šťuchol do nohy a ja som si povzdychla. Pomaličky som prišla k nim obom a vyložila som si katanu na rameno.
Gomen, že ruším. Ste v poriadku? Spýtala som sa ich oboch a pousmiala som sa. Predsa-len, ona spadla zo stromu a on... ehm, sa buchol do lampy. Kuro si ich zmätene prezeral.

Pousmiala som sa na genina a šťuchla som do Kura aby šiel k nemu. Ten, síce otrávene zavrčal mojim smerom, ale prišiel ku chlapcovi a nechal sa pohladkať. Zdravým okom sledoval dievča, bolo chlapcovi nepatrne podobné. Dokonca aj ich vône spolu nejako súviseli. Súrodenci.
A pokiaľ je to dievča z klanu Kurama tak to vysvetľuje aj to ako vyzerá a ich pestrofarebné oči. Chúďa dieťa, má toho na krku dosť.
Ale vraj je aj ohnivej povahy, určite je schopná poradiť si.
V poriadku? Ah, tak potom dobre. A čo vy, slečna? Povedala som potom znova z úsmevom.

Kuro. Povedal pokojne Kuro tomu chlapcovi a privrel oči, mal rád keď ho niekto hladkal a venoval pozornosť jeho ušiam. Aj keď to nikdy nedával najavo.
Ja som sa trošičku zasmiala. Oh, takže som mala pravdu. Ste súrodenci. Klan Kurama, pokiaľ sa nemýlim. Hmm? Spýtala som sa, a prehrábla som si vlasy.
Ste si dosť podobný, aj keď sa to nezdá na prvý pohľad... Som Mayu, Mayu Inuzuka. Vaše mená žiaľ Jashinovy, nepoznám. Prezradíte mi ich? Spýtala som sa, hmm... kam pôjdem potom? Jesť? Hmm...

Nad reakciou menšieho Kuramu, som sa musela zasmiať. Potom som ale zazrela na Kura a ten otočil hlavu na druhú stranu.
Baka, teraz si ho vystrašil. Vidíš čo robíš? Strašíš deti! Toto sa robí? Toto sa nerobí! Napomenula som Kura akoby bol dieťa a urazene som sa nafúkla.
Gomen, ehm, on prehovorí len vtedy keď uvidí človeka ktorý je hodný počuť jeho hlas... Usmiala som sa. Potom čo sa mi Yuna predstavila som nenápadne zapremýšľala. Tse, určite im nepoviem že 'Viete čo? Voniate skoro rovnako a tak som rozoznala že ste súrodenci pretože muahahah... nie.' Preto som sa len nepatrne uklonila a pousmiala som sa. Aj keď nemám rodinné znaky, tak áno, som Inuzuka... Tešilo ma Yuna, a menší Kurama-chan. Povedala som a vysadla som na Kura, on sa potom rýchlo rozbehol preč.

(Presun)

Přišel jsem sám na cvičiště a vypadalo poněkud opuštěně, tak jsem si řekl, že bych to tu mohl trochu rozproudit a začal jsem vypilovávat své stínové techniky. Měřil jsem i svůj maximální dosah stínu, který by dosáhnul už i těch sto metrů. Léta tréninku se vyplatila a já pokračoval i v tréninku kenjutsu když už jsem měl tu katanu u sebe. Svou katanou když zasáhnu stín tak ho zcela paralyzuju. Trénoval jsem s okvětními lístky, které poletovaly ve větru. Byla zde však deprimujcí atmosféra když tu trénuje jen jeden člověk sám. Přál bych si zde mít společnost, jenže to se nestane. Kéž by mi tak přiřadili misi nebo nějaký ten tým. Aspoň bych mohl něco užitečného udělat. Klídek a pohoda je sice fajn, ale takhle už je to moc. Mohl bych se zaměřit na tvorbu nové techniky.

Dosel jsem na cviciste. No nejak jsem nemel v planu trenovat ne kdyz tady bylo tolik lidi. Spise jsem mel strach z toho ze by se mohl aktivovat muj Sharingan. Coz by mohlo byt vcelku nebezpecne a taky dosti neprijemne. Prece jenom Klan Uchiha nemel moc dobrou povest. Coz by mi pritizilo a navic ani jsm nemel pratele. Spise jsem vedel ze to bylo takhle lepsi mohl jsem pripadat ze jsem nafoukany nebo Arogantni. Jenze jsem to spise delal kvuli jejich bezpeci obzvlaste kdyz jsem zil s vedomim ze muj otec pase Po mem Sharinganu. Vedel jsem ze se zdrejmne brzy obevi nebo spise ze tomu dlouho nebudu moct utikat. Akoliv jsem jej ani neumel ovladat a ani jsem po nem netouzil. Kdysi jsem byl pysny ze jsem jej dokazal probudit diky otci. Ale co jsem prisel sem tak jsem pouze proklinal ten den kdy jsem zjistil jeho prave zamery. Nakonec jsem prosel kolem nejakeho typka no sedl jsem si pod strom a jen tak zavrel oci a vzpominal na sve detstvi.

Pokračuji ve svém pravidelné výcvikovém plánu když v tom vstoupí do oblasti někdo nový. Cítil jsem z něj něco podivného, ale zřejmě to je jen pocit. Proto jsem bez vyrušování pokračoval v tréninku a po asi půl hodině přestal. Tak to bych prozatím měl, ale příště bych už na těch technikách mohl zapracovat, přeci jen vytvoření nových technik klanu je více obtížnější. Půjdu si raději někam sednout nebo mně ještě uvidí kage a dá mi otravnou misi, kterou zrovna nechci. Raději bych na nějakou důležitější a s využitím mých schopností a inteligence. Přisednu si ke stromu a opřu se o něj a nenápadně na něj promluvím. " To je zvyk jen polehávat na cvičišti? Jestli jo tak vítej v klubu. " Byl to obyčejný rozhovor i když mezi jouninem a chunninem.

I kdyz jsem mel zavrene oci slysel jsem jeho kroky. Ale tusil jsem ze kdyby me chtel napadnout tak byc se moc nechytal.
"Ne tak zvyk jako spis je tady plno." Coz byla ironicka poznamka jelikoz jsme tady byly jen my dva.
"Nemam ve zvyku jen tak polehavat od svych 5 let. Jelikoz jsem nemel na vyber. Lepe receno otec mi na vyber nedaval. Musel jsem trenovat i kdyz jsem nechtel." Pri zmince o mem otci se ton meho hlasu zmenil ale nejak s urcitosti se nedalo rict v jaky.

" A kdo byl nebo je tvým otcem? Možná, že ho znám pokud je to někdo vysoce postavený tak je možnost, že jsem ho již potkal, ale nezaručuju to. Jestli chceš můžeš mi předvést co v tobě je. Sice tě neznám, ale nevypadáš na někoho slabého a podle tvého vzhledu soudím, že genin už nejsi, takže nebudeš amatér. Jméno ti prozatím říkat nebudu, jelikož by jsi pak věděl co jsem zač. Můžeš mi říkat Isshin. Jaké je tvé jméno? " Zeptám se ho přívětivě a čekám na jeho odpověď. Samozřejmě jsem si byl vědom tónu při konci věty.

"Jmeno sveho otce si uz ani nepamatuji. Jedine co vim je ze jednoho dne zaplati za to co udelal. Coz se stane i kdyby to byla posledni vec co udelam. A Vlastne jsem jeho jmeno nikdy neznal"
No nemel jsem v planu tady propadnout vzteku ale daleko jsem k tomu nemel.
" No tak mensi rozcvicka by neuskodila. Me jmeno je Kazuki . Jsem Chuunin z Uzu." Vlastne sve prijmeni jsem zdrejmne nikdy nevyslovyl v souvislosti s mym jmenem. Muj ton uz byl zase klydny jako normalne. postavyl jsem se a vudal se par metru dale. A cekal az se zacne neco dit.

" Kdyžtak až se ti bude chtít mi o tom můžeš povyprávět. Nyní si tě tedy prozkouším. Postav se o pár metrů dál ode mně a můžeme začít. Můžeš začít jako první. " Postavil jsem se asi dvadcet metrů od něj a čekal jsem kdy započne. Měl jsem ruku na jílci svého meče a vyčkával svou příležitost. Každopádně jsem nevěděl co je zač, jen že se jmenuje Kazuki a je Chunnin. Tak se ukáže jak si poradím s někým koho jsem nikdy neviděl a ani neznám jeho celé jméno.