Kancelária Amekageho

"Nie, môžeš ísť. Odmenu ti dám neskôr.. ak ju teda súrne nepotrebuješ." Zamumlal som, hovoriac o tých "nadčasoch", ktoré tu strávil papierovaním. Nechcelo sa mi moc vstávať, otvárať šuflík a ešte rátať presnú sumu, čo mu treba dať. Takže ak to naliehavo nepotreboval, hold nechcelo sa mi to riešiť teraz. Ale od toho mal ústa, aby povedal, či ich chce teraz či ne. Ja som sa skôr obzrel, čo mi tu zostalo na pitie, načo som musel usúdiť, že zrejme zostanem nasucho, akurát tak s kávou či vodou. Skôr ale ta káva, mala u mňa prednosť pred.. pf, vodou.. Zastal som pohľadom nakoniec na Reikinovi a ostal čakať, ako sa vyjadrí, hoc samotného ma to až tak nejak nezaujímalo. Ale nič iné ma tu totiž ani nemohlo zaujať, takže pochopiteľne moja pozornosť teraz prešla plno na neho.

Jeho poznámku o tom, že vyzerám hrozne som prešiel mlčaním, možno tak ešte chvíľkovým držaním pohľadu jeho smerom, načo však pokračoval v rozprávaní. Prižmúril som oči a odtiahol pohľad, zároveň čo som špičku zubu zaryl do tenkého drievka špáradla, ktoré som mal v ústach. Pohľad na vec mi toto vyháňanie nezlepšilo, no na druhú stranu.. trest aj pre neho? Mlčky som sa znova na neho kukol a akoby som čakal, že sa opraví, pretože v tejto chvíli mi takéto slová ťažko prichádzali ako skutočné. Keď však i po chvíli evidentne trval na tom, aby som šiel von.. nuž, pomaly som vstal a z kresla pri stole som si vzal svoj plášť, ktorý som tu akosi pozabudol. Bol som už pomerne dosť mokrý, znova som neplánoval byť ešte viac. Plášť som si obliekol a bez slova sa pobral k dverám, načo som však zastavil a kukol naspäť na Reikina. Takto som ho zostal pozorovať nejakú chvíľku, zarývajúc pohľad svojich tmavých očí do tých jeho, akoby som stále hľadal vysvetlenie jeho posledných slov. Nuž čo, moja nálada, kedy ma všetko nezaujímalo, bola teraz preč a mňa trápila celkom iná, nová nálada. Nie zrovna príjemná...
"Díky.." Zašomral som po pomerne dlhej chvíle pozorovania ho, načo som sa len otočil a bez ďalších slov už len vyšiel až von, pred budovu. Dav bol už malý, no stále zotrvával a mňa v tejto chvíli prepaľovalo niekoľko pohľadov. Nahodil som však ignorovanie, mávol im rukou, aby šli dnu a ja sám som sa zatiaľ odtiaľto vyparil nakoniec do ulíc. Len tak hodlajúc blúdiť a hľadať nejaké potešenie. Hádam, že aj v najjednoduchších veciach!

Za ty dva roky co jsem tu byla jsem v kanceláři byla tak maximálně 3 krát. Neměla jsem potřebu sem chodit, dneska bych sem taky nemusela...mohla bych to vyřešit tak jako vždy ale změna je život ne? Ne dobře to je blbost...prostě jsem z nějakého mě neznámého důvodu stála před dveřmi. Byl to divný pocit, znechuceně jsem zvedla ruku a lehce zaklepala. Nečekala jsem ale už na vyzvání ne...to by bylo vážně pod mou úroveň. Otevřela jsem a zastavila se mezi dveřmi. Byl tu jen jeho zástupce...podle toho co jsem slyšela tu trávil víc času než on. Nezodpovědné. Zamračila jsem se a zavřela potichu dveře. Proč měl tenhle floutek, za kterého vše řešil jeho zástupce místo kageho? Jistě, měla jsem také zástupce ale ten mi přidělával pouze problémy a v životě na žádné papíry nesáhla. Shaky... Opět mě bodlo u srdce když jsem si na něj vzpomněla a sedla si na židli u stolu. Reikin dál v klidu spal, mlčky jsem si vzala papír ze stolu a přelétla ho pohledem. Normálně bych šla pryč ale dneska jsem byla prostě taková divná.

Na tom papíru nebylo nic zajímavého a přesto jsem na něj zírala. Ani jsem ho nečetla jen to byl prostě známý pocit. Sedět v kanceláři a zírat na papír. Z mého přemýšlení mě vytrhl fakt, že se probudil. Koukla jsem se na jeho rozespalou tvář a musela se ušklíbnout. "Dobré..dobré." Přitakala jsem a odložila papír na stůl k ostatním. "Koukám, že práce v kanceláři je stále stejně náročná." Prohodila jsem a sledovala ho. Také jsem párkrát takhle usnula.

Jeho představy byly víceméně správné, opravdu jsem kdysi byla taková a vlastně ještě teď mám sem tam takové období ale po tom co se probudil Raizou jsem se cítila líp. Měla jsem dalšího člověka, kterému jsem mohla věřit. "Um jistě, já vím." Okomentovala jsem to a sledovala jeho vlasy. "Není." Přitakala jsem. "Každopádně k věci proč tu vlastně jsem. Vypadá to, že se k nám brzo připojí pár lidí z vesničky kterou měla Yukigakure pod křídly. Předpokládám, že to nebude problém..že?" Nadzvedla jsem obočí a vlastně jsem neočekávala žádnou zápornou odpověď.

Mlčky jsem ho sledovala. Chvíli opravdu vypadal jako nějaký šílený vědec, pak vypadal zase "normálně". Sama jsme si automaticky prohrábla vlasy a po jeho odpovědi se zatvářila spokojeně. Prostě jsem žádnou negativní odpověď nečekala, kdyby jo přidělali by si tím práci sobě. Stále jsem uměla být zlá jako kdysi. Po jeho otázce jsem nadzvedla obočí. "Trochu se zapomínáš..zase mi vykáš." Poznamenala jsem pobaveně. "No, skoro vůbec." Přiznala jsem, neměla jsem důvod k žádné oslavě nebo tak. A proč by se jinak bylo hm?

Jeho vysvětlení bylo uspokojující. Stačil mi tím říct, že mám jeho respekt...no a komu by se to nelíbilo?
"Um..jo." Odpověděla jsem mu a z jeho výrazu chvíli nedokázala usoudit proč se diví. Jestli z dobrého nebo špatného důvodu. Po jeho další otázce jsem nadzvedla obočí. "He?" Tohle byla otázka, kterou jsem vážně nečekala. Kdo by se ptal na tetování?! Mě?!
"No..jasně, že mám." Odpověděla jsem mu a promnula si zátylek. Měla jsem jedno velké na zádech a pak na rameni takže jsem mu to jaksi..tady nemohla ukázat.
"Co ty?"

Když jsem tu sním tak mluvila zdál se mi uplně jiný než když jsem ho sem tam viděla nebo o něm slyšela. Sledovala jsem jeho tetování a po jeho otázce, jestli mi nepřijde jako magor jsem se uchechtla. "Ale vůbec ne...jen pokračuj. Já bych ti ráda ukázala ty svoje ale jaksi se to nehodí." Ušklíbla jsem se a pokrčila rameny. Najednou se tu začít svlékat bylo divné...a ještě divnější by bylo kdyby sem do toho někdo přišel.

"Tam přesně ho mám taky." Poznamenala jsem s úšklebkem a opřela se. Jakmile začal mluvit o sladkém automaticky jsem si olízla rty a přimhouřila oči když začal popisovat pohár. Nasucho jsem polkla a pak si odkašlala. "No..díky, že mi děláš chutě." Ušklíbla jsem se a zahnala tu představu.

"Právě že dala. A ty mi děláš chutě." Ušklíbla jsem se, byla jsem rozhodnutá se potom někde stavit na něco sladkého! Po jeho otázce jsem nadzvedla obočí a zasmála se. Vsadila bych se, že to zajímá spoustu lidí ale nikdo nebyl schopný se na to zeptat jako on.
"Zkus to.." Natáhla jsem k němu ruku a čekala. Ano, opravdu jsem měla ledovou pokožku. Vlastně už od narození a proto jsem si mohla venku chodit jak jsem chtěla. Zima mi nebyla a bavilo mě se promenádovat po Yuki v kraťasech.

"Fajn." Odpověděla jsem mu prostě a pak stáhla ruku zpět k sobě.
"Jo, jednou jsem ho cítila ale to musel můj zástupce naplno použít své schopnosti a bylo to celkem náročné." Ušklíbla jsme se a další bolestivá rána mířená přímo do srdce. Shaky mi vážně chyběl, ty jeho kecy nikdo nenahradí. Povzdechla jsme si a usmála se abych zahnala depresi. "Ale i přes to, že jsem to teplo cítila je zima lepší." Ušklíbla jsem se a pokrčila rameny.

"Jo, ten déšť tady je na nic." Přitakala jsem a koukla se z okna. Vážně to bylo otravné a strašně mě to štvalo. To i já v Yuki jsem sem tam odvolala sníh jenže tady to nikdo neudělá. Po jeho otázce jsem chvíli mlčela a pak se nostalgicky pousmála. "Jistě, že mi chybí. Chybí mi spousta lidí... tak jako každému z nás." Slyšela jsem, že měl sestru..každý z nás něco ztratil. Jenže Shaky zmizel ještě před válkou, nebyl k Yuki ničím vázaný a měl ode mě povolení kdykoliv odejít. Jen bych nečekala, že nic neřekne. Jediné v co jsem doufala bylo, že je někde naživu a otravuje někoho dalšího těma svýma kecama.

"Věř mi, dokážu taková být pokud mi někdo stojí v cestě." Ušklíbla jsem se a prohrábla si vlasy.
"Myslím, že to tu můžeš s klidným svědomím zavřít." Ujistila jsem ho a sama se vyhoupla na nohy. Protáhla jsme se a přešla ke dveřím.